se od stolu, jako by jich chtěl více přinesti, když pak hřbetem se obrátil, tehdy ten Holand sáhl a to pečené jablko s taléře mu vzal a pojednou je snědl, potom hned se dávil, a cožkoli v životě svém měl, všeckno zase vyvrátil a nedobře se měl, až se hospodář domníval, i jiní hosté, že by mu tim jablkem jedu dodal. Řekl Eilenšpigel: „Neníť to žádný jed, ale jest vyčištění žaludka jeho, nebo lakotnému žaludku potrava jeho k dobrému nepřichází, kdyby mi byl pověděl, že by toho jablka tak žádostiv byl, byl bych já ho vystříhal, nebo do měkého vejce žádná moucha nemůže přijíti, ale v pečeném jablku ležely mouchy, protož musil je zase vyvrátiti.“ Potom přišel ten Holand sám k sobě, že mu neškodilo, i řekl k Eilenšpiglovi: „Jez a pec neb vař sobě, co chceš, jáť nebudu více jísti s tebou, by pak třebas pečené jeřábky měl.“
Historia LXXXVI.
Kterak Eilenšpigel učinil, že jedna žena všecky své hrnce v kusy ztloukla
Eilenšpigel bláznovství toto vykonav, šel zase do města Bremen k biskupu, kterýž velmi žertovné kusy před nim provodil, čemuž biskup smál se a kůň jeho nákladně u sebe choval. Tedy učinil se Eilenšpigel, jako by již s lotrovstvím ustal a do kostela jíti chtěl, čemuž biskup velmi se posmíval, ale Eilenšpigel na to nic nedbal, šel a modlil se, až ho biskup náramně rozdráždil. Tedy Eilenšpigle tajně s nějakou ženou se smluvil, kterážto hrnčířka byla a na ryňku seděci, hrnce prodávala, ty všecky hrnce Eilenšpigel jí zaplatil, smluviv se s ní, kterak by činiti měla, když by na ní pokynul neb znamení dal, potom k biskupu zase přišel a činil sobě, jako by v kostele byl. Biskup opět z něho žerty a posměchy měl. Naposledy Eilenšpigel dí k biskupu:
