že tudíž přijde, nebo z čehož ty klobásy udělané jsou, ta byla umrlá svině, protož musil sem maso dobře obvařiti a od toho přichází vám nechutenství.“ Kuchařka počala říhati a blila přes stůl, též i kněz a popadl kej, chtěje Eilenšpigle bíti. Eilenšpigel řekl: „Toť na dobrého muže nenáleží, však jste mi rozkázali přinesti, zaplaťte mi aspoň ty dvě, o třetí já mlčím.“ Farář hněvaje se, řekl mu: „Žer ty shnilé klobásy sám.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Však jsem já jich vám bezděky do břicha necpal, také bych já jich jísti nemohl, ale první byl bych jísti mohl, kterou jste vy mi bez mé vuole snědli.“ I řekl: „Starý kněže, by zdráv spal.“
Historia XXXVIII.
Kterak Eilenšpigel na faráři v Rysnburce kůň jeho pod falešnou zpovědí vymluvil
Nestýskal sobě s lotrovským šibalstvím Eilenšpigel, nebo ve vsi Rysnburku sedláci v krčmě seděli, kdežto také bydlil farář, kterýž kuchařku pěknou měl a k tomu malý pěkný koník, to dvé farář velmi miloval, tak dobře kůň jako kuchařku. A byl toho času kníže brunšvické v Rysnburce, faráře skrze jiné lidi prositi dal, aby mu toho koně dopřál, že mu za něj dáti chce, co bude chtíti. Kněz toho koně dáti mu nechtěl a kníže také mu ho nesměl vzíti, neb ta fara pod mocí ouřadu brunšvického byla. Eilenšpigel, slyšav ty věci, řekl k knížeti: „Milostivý pane, co chcete mi dáti, abych ten kůň od kněze vymohl?“ Řekl mu kníže: „Dámť tuto sukni, kterouž na sobě mám.“ A ta byla z červeného šamlatu, perlami prošívaná. Přijal to Eilenšpigel a jel z Wolfenbeitle do vsi k faráři na hospodu, nebo tam byl dobře znám a svědom. Když pak tři dni u něho již byl, učinil se, jako by nemocen byl, a stonal nahlas a položil se, knězi a kuchařce toho líto bylo a nevěděli, jak tomu raditi a co činiti, naposledy
