Eilenšpigel pak šel z domu ven, pravě: „Nemohu žádnému vděk nikdež nic učiniti.“ Soukeník chtěl dřevo rychle popadnouti, všecky prsty pojednou sobě zmazal, tedy nechav toho hovna, k studnici běžel a ruce sobě zase umyl, zatím Eilenšpigel z domu preč ušel.
Historia LI.
Kterak Eilenšpigel u nějakého kožišníka se zjednal a světnici mi prosil
Jednoho času přišel Eilenšpigel do Asserleben času zimního a draho bylo, myslil sobě, řka: „Nu, co chceš počíti, že z zimy jdeš?“ Tu žádný pacholka nepotřeboval, jediné nějaký kožišník, kterýž tovaryše řemesla svého přijíti chtěl. Tedy pomyslil Eilenšpigel sám u sebe takto: „Co chceš učiniti, teď jest zima a musíš trpěti, cožkoli trpěti můžeš.“ I zjednal se u kožišníka za tovaryše. Když pak na verštat šel a kožich šíti chtěl, nepřivykl tomu smradu, i řekl: „Pfi, pfi, co smrdí, jsi bílej co křída a smrdíš co hovno.“ Řekl mu kožišník: „Co toho nerád čiješ a jdeš tam sedět, to, což smrdí jest přirozené a jest od vlny, kterouž ovce má na pravém boku.“ Eilenšpigel mlčel a myslil řka: „Jedno zlé musí zahnati druhým, i ubzděl se tak nevonně, až mistr i žena jeho nosy zacpati musili, a kožišník řekl mu: „Co děláš? Chceš-li tak nemravně sráti, jdi z světnice ven na dvůr a ser tam, jak chceš.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Toť jest člověku mnohém přirozenějí ke zdraví nežli smrad od ovčích koží.“ I dí mu kožišník: „Buď to zdravé, nebo nic, chceš-li bzdíti, jdi na dvůr.“ Eilenšpigel mu řekl: „Mistře, ne tak, nebo žádný prd v zimě býti nemá, ale máť býti vždycky v teple, a že to tak jest, uprdněte se, ten smrad rovně jako teplost do nosu vchází, nebo z tepla přišel.“ Kožišník mlčel, srozuměv tomu dobře, že lotrovskou koží podšitý byl, i umyslil sobě, že ho chovati dlouho nechce. Eilenšpigel předce
