sedě šil a odplíval, i chlupy z oust kašlem vymítal. To vida kožišník, pohleděl na něj a mlčel až do večera, když měli jísti, tedy řekl mu mistr: „Milý tovaryši, já vidím dobře, že ty při tomto řemesle rád nejsi, a u mne se vidí, že ty žádný pravý tovaryš kožišnický nejsi, nebos tomu nepřivykl, kdyby při tom toliko čtyři noci pospal, hned by tak potom neodkašlával, protož, milý tovaryši, nelíbí-liť se zde u mne zůstati, můžeš zítra bohdá preč vandrovati.“ S tím nechal ho kožišník s pokojem, neb ho potřeboval.
Historia LII.
Kterak Eilenšpigel u téhož kožišníka v kožích suchých i mokrých ležel tak, jakž mu kožišník ten byl rozkázal
Kožišník s manželkú svou spat šel, Eilenšpigel vydělané kůže vzav, kteréž na bidle visely, a suché vykvašené i mokré vnesl spolu na podlahu a do prostředku mezi ně vlezl, tak až do jitra v nich spal. Tedy vstav mistr, viděl, že kůže z bidla sňaté byly, i běžev na patro a chtěl se Eilenšpigle ptáti, věděl-li by co o kožech, a nenalezše Eilenšpigle, viděl kuože suché i mokré spolu ležeti, sem i tam skládané, i velmi se zastaral a plačtivým hlasem na dívku a ženu svou volal, tim voláním procítil Eilenšpigel a rychle z těch koží vstyčiv se, řekl: „Milý mistře, co jest vám, že tak velmi křičíte?“ Kožišník divil se tomu, nevěda, co by v té hromadě koží bylo, řekl: „Kde jsi?“ Vozval se mu Eilenšpigel: „Teď sem.“ Dí k němu mistr: „Ať se nikdá šťastně nevede, pročs mi kože s bidla pobral suché, i mokré z kvasu, tutos je spolu skladl, a zkazíš jedný od druhých, jaké to jest bláznovství.“ Řekl Eilenšpigel: „Kterak, mistře, což se proto hněváte? A já ne více, než jednu noc v nich jsem ležel, mnohem horší byšte byli, kdybych čtyři noci v nich ležel tak, jakž jste včera pověděli, že bych řemeslu nepřivykl.“
