napřed šel.“ Mistr stál mlče, neb ho potřeboval, i myslil takto: „Kdy já sobě napraviti budu moci, dobře to najdu a na jeho mzdě sobě zase vyrazím.“ I rozkázal mu břitvy brousiti. Odpověděl Eilenšpigel: „Rád to učiním.“ Řekl mistr: „Brus je hladce po hřbetě, rovně jako po vostřím.“ Dí Eilenšpigel: „Dobře.“ I počal brousiti břitvou hřbet tak rovně jako vostří. Přišed mistr, chtěl se podívati, co by z toho dělati chtěl, i uhlédal, že břitvy, kteréž vybrousil, na hřbetě byly tak vostré jako z druhé strany, a ty břitvy, kteréž ještě na brusu měl, týmž spůsobem také brousil, tedy řekl mu mistr: „Jak to děláš? Takť bude zlá věc.“ Odpověděl mu Eilenšpigel: „Kterak má zlá věc býti, však jim nic neškodí, nebo činím tak, jak jste mi rozkázali.“ I rozhněvav se mistr, řekl: „Já tobě velím a tys nešlechetný lstivý lotr, přestaň, nech toho broušení a jdi zase tam, odkudž sem přišel.“ Dí Eilenšpigel: „Tak učiním.“ A všed do světnice, oknem zase ven vyskočil, kudy byl přišel. Ten barvíř byl ještě horší, běžel za nim s biřicem, chtěje ho popadnouti, aby mu okno zaplatil, kteréž byl rozrazil, ale Eilenšpigel byl rychlý a prvé hotov nežli mistr, všel do lodí a rychle odtud preč ujel.
Historia LXXIV.
Kterak jedna žena Eilenšpigle k stolu pozvala a nečistota jí z nosu visela i tekla
Přihodilo se jednoho času, že dvůr býti měl a Eilenšpigel k němu jeti chtěl, ale kůň jeho kulhal, protož šel pěšky, bylo pak horko a on byl by jedl, na té pak cestě byla nějaká malá víska, v níž žádného domu hostinského nebylo a čas poledni byl, i šel Eilenšpigel do vsi, kdežto byl dobře znám, přišel do jednoho domu, uhlédal, ano sedí žena, dělajíc sejr, i měla v rukou syření a veliký vozher jí z nosu visel. I dal jí Eilenšpigel dobrý den a ten vozher viděl. Ona to znamenavši, nosu o rukáv utříti nesměla a také ho vyčistiti nemohla, tedy řekla k němu: „Milý Eilenšpigle, seďte a počkejte, dám vám čistého nového másla.“ Obrátiv se Eilenšpigel, šel ven ze dveří a paní ta za nim volala, řkoucí: „Počkejte a pojíte prvé nětco.“ Řekl jí Eilenšpigel: „Milá paní, až prvé upadne.“ I šel do druhého domu a myslil sobě, řka: „Nemůžeš ty toho másla jísti, nebo kdyby k němu málo těsta měl, nebylo by potřebí žádných vajec vrážeti, neb od vozhru bylo by dosti mastno.“
Historia LXXV.
Kterak Eilenšpigel bělnou kaši sám toliko vyjedl, protože z nosu do ní nakapal
Veliké lotrovství učinil Eilenšpigel jedné sedlce, když byl lačen,
