A když dvanácte hodin bylo, hned na stuol kryli a jídlo dávali. Hospodář s hostmi k stolu šli a Eilenšpigel v kuchyni zůstal. Řekl mu hospodář: „Což ty nechceš k stolu sednouti?“ Odpověděl Eilenšpigel: „Nechci, já nemohu jísti, najedl jsem se vůně od pečitého.“ Hospodář mlčel a s hostmi jedl, po jídle pak platili hosté od stolu, z nichž někteří preč šli a druzí tu zůstali, Eilenšpigel seděl předce u ohně. Tehdy přišel hospodář s celpretem a hněvaje se, k Eilenšpiglovi řekl: „Dej dva kolínský bílý groše za jídlo.“ Odpověděl Eilenšpigel: Pane hospodáři, takový-li jste vy člověk, že peníze od těch berete, kteříž pokrmův vašich nejedí?“ Řekl mu hospodář zůřivě, aby dal peníze, že se dosti najedl, poněvadž od vůně syt jest a nad pečení seděl, tolikéž jest, jako by za stolem seděl a totéž jedl, a to za jídlo počítati mu chtěl. Eilenšpigel vyňav z tobolky kolínský bílý groš, hodil nim na lavici a řekl: „Pane hospodáři, slyšíte-li toto znění?“ Odpověděl hospodář: „Znění to já dobře slyším.“ Eilenšpigel s penízem rychlý byl, do měšce zase jej schoval, řka: „Jak mnoho toto znění peníze vám užitečné jest, tak mnoho vuoně od pečitého v břiše mém platná jest.“ I posmíval se hospodářovi a od Rejnu zase do sasské země přišel.
Historia LXXX.
Kterak Eilenšpigel z Rostoku preč ušel
Eilenšpigel, když lotrovství v Rostoku provedl, preč odtud šel a do jednoho kraje na hospodu přišel, kdež nebylo co jísti, neb hospodář ten mnoho dětí měl, při nichž Eilenšpigel velmi nerád byl, i přivázav kůň svůj v maštali, do domu šel, i přišel do kuchyně, nalezl ohniště studené a špižírna prázdná, z čehož dobře srozuměl, že tu chudoba byla, i řekl: „Pane hospodáři, zlé sousedy máte.“ Odpověděl hospodář: „Tak jest, pane hosti, všecko mi pokradou, což v domě mám.“ Smál se tomu Eilenšpigel a myslil, řka: „Tutoť jest hospodář jako host.“ Chtělo mu se tu zůstati, ale nemohl dětí trpěti, nebo viděl, že chodily a potřebu svou za dveřmi činily, jedno po druhém. I řekl Eilenšpigel k hospodáři: „Kterak jsou vaši děti tak nečistí, což žádného místa nemají, kdež by potřebu svou činiti mohly než za dveřmi?“ Odpověděl hospodář: „Pane hosti, co vy se na to domlouváte? Poněvadž mně se to ne zle líbí, neb zítra káži to preč odvesti.“ Eilenšpigel mlčel, potom, když mu potřeba přišla, velikou hromadu také u ohně nasral. Přišel k tomu hospodář, dokudž Eilenšpigel ještě na potřebě své byl, i řekl:
