nim provodil, čemuž biskup smál se a kůň jeho nákladně u sebe choval. Tedy učinil se Eilenšpigel, jako by již s lotrovstvím ustal a do kostela jíti chtěl, čemuž biskup velmi se posmíval, ale Eilenšpigel na to nic nedbal, šel a modlil se, až ho biskup náramně rozdráždil. Tedy Eilenšpigle tajně s nějakou ženou se smluvil, kterážto hrnčířka byla a na ryňku seděci, hrnce prodávala, ty všecky hrnce Eilenšpigel jí zaplatil, smluviv se s ní, kterak by činiti měla, když by na ní pokynul neb znamení dal, potom k biskupu zase přišel a činil sobě, jako by v kostele byl. Biskup opět z něho žerty a posměchy měl. Naposledy Eilenšpigel dí k biskupu: „Milostivý pane, poďte se mnú na ryňk, tam stojí hrnčířka s hrnci a já se s vámi chci založiti, že nic k ní nemluvíc, ani očima nebourajíc, ale tajnými slovy k tomu ji přivedu, že vstanouc vezme kej a všecky ty hrnce v kusy potluče.“ Odpověděl mu biskup: „Chci to rád viděti.“ I založil se s nim o třidceti zlatých, že toho ta žena neučiní, a šel s nim na ryňk. Eilenšpigel tu ženu mu ukázal, i šli na rathauz, Eilenšpigel pak při biskupu zůstav, rozličné kusy slovy i skutky provodil, kterak by tu ženu přivesti chtěl, aby tak učinila, naposledy dal ženě znamení tak, jakž s nim zůstala, tedy ona vstavši, všecky hrnce na kusy ztloukla. Když biskup ke dvoru svému zase přišel, pojal ho stranú a mluvil mu, aby ho tomu naučil, kterak toho dovedl, že ona ty hrnce v kusy ztloukla, a za to že by mu chtěl třidceti zlatých dáti, o něž se založili. Řekl mu Eilenšpigel: „A já, milostivý pane, naučím.“ I pověděl mu, kterak nejprvé ty hrnce zaplatil a s ženou se smluvil, toho pak černým uměním že nečinil, to všecko vyslyšev biskup, smál se a dal mu třidceti zlatých, k tomu slíbiti mu musil, že toho žádnému praviti nechce, a to že mu tučným volem nahraditi chce. Odpověděl Eilenšpigel: