lotrovství své provedl, nebo se obával, aby snad z Prahy za nim nepospíšili. Když pak do Erfurtu byl přišel, kdežto veliká kolej jest, tedy své listy také přibil. A koleáti o jeho chytrostech již mnoho byli prvé slyšeli, i radili se, co by mu vydati měli, aby se jim tak nestalo jako mistrům pražským, kteřížto od něho hanby došli, i na tom se uradili, aby Eilenšpiglovi osla v učení dali, nebo v Erfurtu mnoho jest starých i mladých oslův. Tehdy otázali se Eilenšpigle a řekli k němu: „Mistře, vy jste umělé listy přibili, kterak byšte každé stvoření čísti a psáti v krátkém času naučiti chtěli? Protož tito páni mistří chtějí vám dáti osla v učení, také-li ho naučíte?“ Odpověděl Eilenšpigel: „Naučím, ale musím k tomu čas prodlený míti, protože jest velmi tupé zvíře.“ Oni dali tomu pokoj za dvadceti let. Eilenšpigel myslil sobě takto: „Jsme tří, umře-li rektor, tedy já jsem svoboden, umru-li já, kdo mne bude napomínati? Pakli učedlník můj umře, opět budu toho prázen.“ Na ten spůsob to přijal a procenil pět set kop, načež oni dali mu hned nětco peněz. I přijal Eilenšpigel osla na svou práci a do hospody šel, na kteréžto hospodě divný hospodář byl, i najal od něho maštal, toliko pro svého žáka, a dosáhše žaltáře starého, do jeslí jej vložil a mezi každý list nasypal vovsa, zvěděv o tom osel, listy pro voves hubou převracel, když pak více vovsa mezi listy nenalezl, zvolal ia, ia. To když Eilenšpigel od osla, žáka svého, znamenal, hned k rektorovi šel a řekl: „Pane rektoře, proč aspoň jednou neohledáte, co muoj žák dělá?“ Dí jemu rektor: „Milý mistře, také-li co učení chápá?“ Odpověděl Eilenšpigel: „Náramně jest hloupého vtipu a velmi těžký k učení, však s velikou pilností a prácí k tomu sem ho přivedl, že některé litery, a zvláště některé vokáles zná a jmenovati umí, jestli chcete, poďte se mnou a uslyšíte i uhlédáte.“ A ten nebohý žák postil se až do třetího dne. Když pak Eilenšpigel s rektorem a s některými mistry přišel, tehdy žáku svému kníhy předložil, kterýžto pak v jeslech nalezl, listy sem i tam převracel, ovsa hledaje, a když nenalezl, vysokým hlasem křičeti počal ia, ia. I řekl Eilenšpigel: „Pane milý, slyšíte-li dvě vokáles ia, kteréž již umí, jáť naději mám, že ještě dobře bude.“ V tom rektor v brzkém času umřel, potom Eilenšpigel žáka svého pustil, aby podlé přirození svého chodil,