za kněžnu aneb manželku měl štědrého Justiniána dceru, kněžnu bavorskou, ten potom císařem byl, hleďte pilně, milostivý pane, od toho zplozen byl Adolphus. Adolphus zplodil Vilhelma Černého. Vilhelm zplodil Ludvíka Dobrého, a tak vždy dále až do Vaší knížetcí Milosti, protož dobře jistě to vím, že díla mého nižádný štrafovati nemůže, kteréž tak umělé, dělané i krásnými barvami malované jest.“ Landkrabě jiného nic neviděl, jediné bílou stěnu, i myslil sám v sobě, bych měl vždy z kurvy syn býti, jáť nic jiného nevidím než bílou stěnu, však proto pro dobrou pověst řekl: „Milý mistře, myť na tom dosti máme, ale nemáme z to rozumu, abychom to uznati mohli.“ A s tím s paláce vyšel. Když pak landtkrabě k kněžně své přišel, optala se ho ona řkouce: „Milostivý pane, co ten váš malíř maluje, však jste již snad viděli? Kterak se Vám líbí dílo jeho? Jáť jistě mdlou víru k tomu mám, an hledí jako lotr.“ Odpověděl jí kníže: „Milá paní, mně se jeho dílo velmi dobře líbí a dělá se právě.“ Řekla mu ona: „Milostivý pane, můžeme-liž my také na ně pohleděti?“ Dí jí kníže: „Můžete pohleděti s volí mistra.“ I poslala pro Eilenšpigle, malování to viděti žádajíc. Eilenšpigel řekl jí tak jako knížeti: „Kdož není s poctivého lože, že ten díla mého viděti nemůže.“ Ona pak s osmi pannami a s blaznicí na palác šla. Tedy pozdvíhl Eilenšpigel toho plátna opět vzhůru a vyčítal hrabince také původ landtkrabí, vždy jeden kus po druhém, ale kněžna i panny její všeckny mlčely, žádná nechválila, ani haněla toho malování, některým z nich toho líto bylo, že by nepoctivého lože z strany otce a matky býti měly. Naposledy počala blaznice mluviti řkouce: „Milý mistře, jáť žádného malování nevidím, bych, pokud živa, z kurvy dcera býti měla.“ I pomyslil sobě Eilenšpigel: „Toť dobře nebude, budou-liť blázni pravdu praviti, takť já jistě preč vandrovati musím.“ Obrátil to v smích. Tedy šla kněžna zase ku pánu svému, kterýžto optal se jí také, kterak by se jí to malování líbilo. Odpovídaje ona řekla: „Milostivý pane, mněť se také dobře líbí, jako Vaší Milosti, ale blaznici naší se nelíbí, onať praví, že malování žádného nevidí, též také i panny naše, a obávají se, že v té věci šibalství jest.“ Což knížeti na srdce padlo, a ačkoli podveden byl, však Eilenšpiglovi pověděti kázal,