maštal, toliko pro svého žáka, a dosáhše žaltáře starého, do jeslí jej vložil a mezi každý list nasypal vovsa, zvěděv o tom osel, listy pro voves hubou převracel, když pak více vovsa mezi listy nenalezl, zvolal ia, ia. To když Eilenšpigel od osla, žáka svého, znamenal, hned k rektorovi šel a řekl: „Pane rektoře, proč aspoň jednou neohledáte, co muoj žák dělá?“ Dí jemu rektor: „Milý mistře, také-li co učení chápá?“ Odpověděl Eilenšpigel: „Náramně jest hloupého vtipu a velmi těžký k učení, však s velikou pilností a prácí k tomu sem ho přivedl, že některé litery, a zvláště některé vokáles zná a jmenovati umí, jestli chcete, poďte se mnou a uslyšíte i uhlédáte.“ A ten nebohý žák postil se až do třetího dne. Když pak Eilenšpigel s rektorem a s některými mistry přišel, tehdy žáku svému kníhy předložil, kterýžto pak v jeslech nalezl, listy sem i tam převracel, ovsa hledaje, a když nenalezl, vysokým hlasem křičeti počal ia, ia. I řekl Eilenšpigel: „Pane milý, slyšíte-li dvě vokáles ia, kteréž již umí, jáť naději mám, že ještě dobře bude.“ V tom rektor v brzkém času umřel, potom Eilenšpigel žáka svého pustil, aby podlé přirození svého chodil, sám s penězi, kteréž na to byl vzal, preč šel, takto mysle: „Máš-li ty osla v v Erfurtě nade všecky moudřejšího učiniti, musíš velikou a divnou práci míti.“ Také toho učiniti nemohl a nechal toho s pokojem.
Historia XXX.
Kterak Eilenšpigel ve vsi Rugešteten v zemi durynské ženám staré kožichy pral
Eilenšpigel v zemi durynské do vsi jménem Nugešteten přišed, za hospodu prosil. Tehdy se ho tázala hospodyně, jakéhož by řemesla tovaryš byl. Řekl Eilenšpigel: „Já nejsem tovaryš řemeslnický, ale obyčej mám pravdu praviti.“
