sou. K nimžtoŽižka přijev, pokojně mluvil jest: „Otevřete bránu a pusťte nás s velebnou svátostí těla Kristova a s kněžími do města pokojně vjíti, a slibujem vám škody žádné nečiniti ani na těle, ani na statku.“ Ale oni jako rouhajíce se řekli sou: „Nepotřebujeme vašeho těla Kristova ani vašich kněží, nebo máme i tělo Kristovo, i kněží, kteříž se nám hodí.“ {Žižka přísahou zavazuje, že žádnému neodpustí.}marginální přípisek mladší rukou To uslyšav Žižka, pozdvihl hlasu a řekl: „Přisáhám dnes Bohu, jestli že vás mocí dobudu, že žádného živiti nebudu a neodpustím, ale všecky zmordovati káži!“ A ihned ponukl bratří, aby se všech stran město osuli. Kteřížto ihned na mnohých místech řebříky přistavovali ke zdem a násilně na zdi vlezli sou. Proto že střelci a práčata Táborských ze všech stran bránili měšťanům zdí z děl, z ručnic, smolou a kamením bránícím, ven z zábradl vyhlédati nedopouštějíce, a protož když sou Táborští na několiko místech na zdi vlezli, některé na zdi cepami poráželi, některé utíkající honili a jako telce ve všech ulicích bili. A otevřevše bránu městskou, tělo Pána Krista s bratřími ostatními a s sestrami s zpíváním vedli sou. Kteřížto po všech domích rozdělivše se, brali sou statky a muže onde i onde skryté nalézajíce, odpouštějíce ženám a dítkám, ukrutně mordovali nebo jaté k Žižkovi vedli sou. Kteréžto všecky snad krom sedmi, přejícím pravdě Boží, Žižka kázal v zákřiště kostelní zavříti a s tou zákřištou 75 mužův, jenž jimi byla natlačena, zapáliti. Nic jim to pomocno nebylo, že zpínajíce ruce k nebi pozdvihovali a pro Pána Boha prosili, aby jich životu odpustil, aby se svých hříchův mohli pokáti a jich následovati a učiniti po jich vší vůli. K těm slzivým prozbám těch mužův Táborští jako hluší učiněni jsouc a sudy smolené přivalivše a slamou obkladše, metali sou do zákřišty na hlavy těm mužům zavřeným. A tak všickni ohněm a dýmem zadchli sou se. Kteréžto potom, obořivše sklep té zákřišty, kamením jako v hrobě přikryli sou, aby tu shnili. A po ulicech zbitých leželo 230. Některé pochovavše a některé do studnice vmetavše, ženy všecky i s dětmi vyhnali a město sami osedli, ohradivše se příkopy rukami jich pilně udělanými.
Pražané po vítězství u Vyšehradu tento list ku pánům českým sou poslali a psali v tato slova:
Žádost všeho dobrého vzkazujem vám, přátelé milí! Žalujem vám na Zikmunda Uherského, ač hodné jest říci, krále, kterýžto zapomenuv se nad urozením svým, příklad dobroty a milostivosti svých všech
