všem pánům, šlechticům, úředlníkům království, totiž hofmistru, nejvyžšímu purkrabí království a purkrabům hradův královských, purkmistrům, konšelům měst, aby rotu Viklefovou, Husovu a ty, kteříž by se přídrželi kalicha, všemi obyčeji trápili, sužovali, jim se protivili, nátisky činili a podlé možnosti vypleňovali.
O obdržení města Ústí od Táborských a té hory, kdežto byl hrad Hradiště postavený.
Když ty věci tak se dály, kněz jeden Táborský Vanček s Hromádkou zvoníkem, první k horám toho scházení nalezačové a ředitelé, pojavše Jana Bydlína a Jana Smolína a jisté Táborských množství sedlákův, několik dní a nocí v lesích času masopustního, aby mohli město Oustí ztéci, kryli sou se. Kteréhožto s pomocí těch, kteříž sou jim přáli v městě, v první středu v postě, jenž byl den XXI. měsíce února, přede dnem dosáhli, ješto jsou se lidé spili a po tancích a po jiném veselí a bezpečně spali, hned všecky protivníky světský i duchovní, kteří sou se pravdě protivili, zjímali a někteří z nich přes zed utíkali sou a některé z města vyhnali, v jich statky uvázavše se. Do kteréhož města den ode dne těch, kteříž přijímali z kalicha, přibývalo jest. Potom po některých dnech bratří Táborští hrad Hradiště pánův z Oustí, kdežto prvé město bylo postaveno, jehožto ještě zdi stojí, obehnali, kteréhožto hradu v krátkém času dosáhli jsou a veň se uvázali a jej panu Prokopovi z Kamenice, pánův příbuzných pověděných Ústských příteli, v ruce dali a sami se po jistém času, město Ústí ohněm spálivše, s ženami, s dětmi na horu Tábor přestěhovali, tu horu den ode dne ohražujíce a domy k bydlení sobě stavějíce, tu horu Táborem nazývajíce, mnohé škody sousedům, kteří se jich přídržeti nechtěli, den ode dne činíce.
Jan Krása Věnečník z Prahy, kupec znamenitý, upálen v Vratislavi.
Zikmund, král uherský, brzo po svatém Jiří přitáhl k Hoře vojensky s velmi velikým lidem, a jeda skrze Vratislav, mnohé starší měšťany a konšely stínati kázal, kteří se byli zprotivili králi Václavovi. A také přijeli s ním legát a rada papežova z Říma. I poslali sou k němu Pražané listy po Mikulášovi, studentovi z Betléma, a žádajíce, aby jim dal slyšení a své kněží, aby bylo hádání, a knihy starých svatých doktorův aby jim toho dal požiti a při tom je zůstaviti, a že jeho chtí rádi přijíti za krále, aby kraloval místo krále Václava, bratra svého. {Krása koňmi smýkán a upálen.}marginální přípisek mladší rukou A on zvěděv poslu pražskému jméno, i kázal jeho vsaditi do žaláře k Krásovi Věnečníkovi z Prahy, kteréhož byl kázal jíti a vsaditi pro tu svatou pravdu. A ten Krása Věnečník radoval se z toho, že již bude míti tovaryše v mučedlnictvu, a takto s ním pěkně rozmlouval a napomínal, řka:
