velmi se zastaral a plačtivým hlasem na dívku a ženu svou volal, tim voláním procítil Eilenšpigel a rychle z těch koží vstyčiv se, řekl: „Milý mistře, co jest vám, že tak velmi křičíte?“ Kožišník divil se tomu, nevěda, co by v té hromadě koží bylo, řekl: „Kde jsi?“ Vozval se mu Eilenšpigel: „Teď sem.“ Dí k němu mistr: „Ať se nikdá šťastně nevede, pročs mi kože s bidla pobral suché, i mokré z kvasu, tutos je spolu skladl, a zkazíš jedný od druhých, jaké to jest bláznovství.“ Řekl Eilenšpigel: „Kterak, mistře, což se proto hněváte? A já ne více, než jednu noc v nich jsem ležel, mnohem horší byšte byli, kdybych čtyři noci v nich ležel tak, jakž jste včera pověděli, že bych řemeslu nepřivykl.“ Řekl mu kožišník: „Lžeš jako lotr, však sem já tobě nekázal, aby mi vydělané kůže i namočené na patro měl nésti a v nich spáti.“ I hledal a chtěl ho bíti, v tom šel Eilenšpigel ze schodu a ze dveří preč, utéci chtěl. Tedy přišla dívka i paní před schod, aby ho chytily, a on křičel hlasem: „Puste mne, ať jdu pro lékaře, nebo mistr můj zlámal nohu na dvé.“ I pustily ho a samy na schody běžely. Mistr pak za Eilenšpiglem prudce běžel dolův, až přes paní a dívku upadl, a všickni tří na hromadě leželi, tak Eilenšpigel kožišníkovi utekl.
Historia LIII.
Kterak Eilenšpigel v Berlíně kožišníkovi vlka místo vlčího kožicha dělal
Velmi zchytralí lidé sou Švábi, a kdež prvním příchodem živnosti nenajdú, tu jeden druhého všeho zkazí, však někteří z nich také ku pivním džbánkuom a k vožralství náchylní jsou více nežli k své práci, protož verštat jejich prázdný bývá. Jednoho času byl kožišník soused v Berlíně, rozený Šváb, v řemesle svém velmi umělý a živný i bohatý a měl dobrý verštat, nebo svým řemeslem toho kraje knížeti, rytířstvu i mnohým dobrým lidem a měšťanům sloužil. I trefilo se, že knížata té krajiny dvůr veliký v honbě a kolbě času zimního držeti chtěli, k tomu své rytířstvo i jiné pány zapsali, jakož pak žádný z nich v tom zadní býti nechtěl. Bylo na ten čas mnoho vlčích kožichův u toho kožišníka k dělání zamluveno, to když Eilenšpigel zvěděl, k mistru tomu přišel a za dílo ho prosil. Mistr na ten čas čeledi potřeboval, z příchodu jeho byl vesel, i ptal se ho, také-li by vlky dělati uměl. Odpověděl Eilenšpigel: „A já umím, nebo v sasské zemi dobře jsem znám.“ Řekl mu kožišník: „Milý tovaryši, přišels mi v pravý čas, poď sem, o záplatu dobře
