tu na faře velmi zchytralý kněz, kterýž vždyckny při vožralcích rád býval, ten s osadními svými tak nakládal, že nejméně jednou v roce jeden každý sedlák kněze s kuchařkou jeho k sobě pozvati a jeden den neb dva jej vychovati a hojně uctiti musil. Těch dvé starých lidí v mnohých letech žádného posvícení, křtínek aneb hodův neměli, odkudž by kněz prebendu nějakou míti mohl, až mu se stížilo, i vymyslil sobě chytrost, kterak by sedláka k tomu přivedl, aby mu také kolaci učinil, poslal k němu posla, ptaje se ho, jak dávno by s manželkou svou byl. Odpověděl faráři sedlák: „Milý pane faráři, jest dávno, až sem již zapomněl.“ Řekl mu farář, že to jest nebezpečný stav k spasení duše tvé, poněvadž jste již padesáte let byli spolu, tehdyť by poslušenství stavu manželského tu již nebylo, rovně jako mnicha v klášteře, o to muožeš s manželkou tvou se srovnati, potom ke mně zase přiď a o těch věcech zprávu mi učiň, abych vám k spasení duší vašich poradil, což všem osadním svým činiti dlužen jsem. Sedlák učinil tak, rozmlouval o to s ženou svou, avšak jistého počtu let manželství svého faráři gruntovně pověděti neuměl. I přišli oba dva s velikou starostí k faráři a za dobrou radu jsou jeho žádali. Řekl k nim farář: „Poněvadž žádného jistého počtu nevíte, z příčiny pečování o duše vaše, tuto neděli nejprv příští chci vás znovu oddati, jestliže byšte v stavu manželském nebyli, abyšte v něj zase vstoupili, a protož zabite dobrého vola, skopce a vepře a děti dobrých přátel na své hody pozvěte, učiňte jim všem veselí, jáť také chci přítomen býti.“ Odpověděli oni: „Dobře, pane faráři, tak učiníme, o jednu kopu slepic nic nebuď, poněvadž jsme tak dlouho spolu byli, měli-li bychom teprv z stavu manželského vystoupiti, což by dobře nebylo.“ S tim domův šli a to všecko strojili. Farář k takovému kvasu některých prelátův a kněží, s nimiž byl znám, pozval, mezi těmi byl probošt z Erbsdorfu, kterýž vždycky jeden pěkný kůň neb dva míval a také dobře jísti uměl, u něhož Eilenšpigel za dlouhý čas byl, přišed k němu probošt, řekl: „Vsedni na můj kuoň a jeď se mnou, budeš vděčným hostem.“ Eilenšpigel tak učinil, když pak tam přijeli, jedli, pili a veseli byli. Tedy ta stará paní, kteráž nevěstou býti měla, nejvýše za stolem seděla, jakž nevěsty obyčej sedati