mají, když se pak jí seděti stesklo, řekla, aby jí ven pustili, i šla na dvůr nazad k vodě Gerdavě a vstoupila do vody. V tom probošt s Eilenšpiglem do Erbsdorfu domův jeti zase chtěli a Eilenšpigel před tou nevěstou na mladém bujném koni štosoval a skákal tak dlouho, až mu tobolka s pasem upadla, tak jakž na ten čas obyčej byl nositi. To vidoucí ta dobrá paní, vstala a tobolku vzavši, zase k vodě šla a na ní se posadila. Eilenšpigel, když za jedny hony ujel, teprv na tobolku vzpomenul, i jel rychle zase k Gerdavě a ptal se té staré sedlky, nalezla-li je nějakou starou zerzavělou tobolku. Odpověděla ona: „A já, milý příteli, o své svadbě nalezla jsem starou zetlelou tobolku, kterouž ještě mám a na ní sedím, ta-li je?“ Řekl jí Eilenšpigel: „Oho, toť jest dávno, kdyžs ty nevěstou byla, musíť ještě ta tobolka z potřeby zetlelá a zerzavělá býti, jáť tvé staré tobolky nežádám.“ Ačkoli Eilenšpigel šibalský a zchytralý lotr byl, však proto od staré sedlky byl vošálen a bez tobolky své býti musil. Tu tobolku ženy v Gerdavě ještě do dnešního dne mají, a já za to mám, že staré vdovy tam v opatrování svém ji mají, komuž něco na tom záleží, ten se na ní ptáti může.
Historia LXVII.
Kterak Eilenšpigel jednoho sedláka o zelené lindišové sukno před olcem oškrábal a namluvil ho, že by modré bylo
Eilenšpigel pečené a vařené krmě rád jídal, protož opatrovati se musil, kde by bráti měl. Jednoho času na jarmark do Olcen přišel a tu na všech místech, co by činiti měl, pilně spatřoval, mezi jinými uhlédal, že nějaký sedlák zeleného lindišového sukna koupil a chtěl s nim jíti domův, i myslil na to Eilenšpigel, kterak by sedláka o to sukno připraviti mohl, a ptal se na tu ves, v které ten sedlák bytem byl, vzav k sobě nějakého zlotřilého kněze a jednoho
