Eilenšpigel umekl a tovaryš jeho mluviti nesměl, až druhou noc opět mistr je zbudil, tovaryš Eilenšpiglův šel dělat. Eilenšpigel pak lože vzav, přivázal je sobě na hřbet, a když železo rozpálené bylo, během zhůry přiběhl k nakovadlí a kladivem s jinými bil, až jiskry do lože prchaly. Řekl mu kovář: „Hle, co tu děláš, cos se zbláznil? Nemůžeš-liž lože tu nechati, kdež jeho místo jest?“ Dí mu Eilenšpigel: „Mistře, nehněvejte se, to jest můj obyčej podlé vašich slov, že do půl noci já na loži léhám a druhé půl noci lože na mně ležeti má.“ Rozhněvav se mistr, řekl mu: „Nes lože zase tu, kdes je vzal, a jdi mi odtud z domu, zoufalý lotře.“ Řekl mu Eilenšpigel: „A já půjdu.“ I šel na loub a lůže na své místo zase postavil, potom vzav řebřík, vlezl nahoru a prolomil střechu a, vylezši na střechu, táhl za sebou řebřík a spustil jej na zem, tak slezší doluov, šel preč. Uslyšav kovář, že tam nahoře bouří, šel za nim na loub s jinými pacholky a uzřev, že střechu proloupal a tudy ven vylezl, ještě více se hněval, i hledaje voštípu, běžel za nim z domu. Tedy popadl pacholek mistra a řekl mu: „Mistře, ne tak, dejte sobě říci, však jest jiného nic neučinil, než což jste mu rozkázali, neb jste mu řekli, aby vám, vejdúc nahoru, z domu šel.“ Kovář dal se v tom zpraviti, a co by již z toho měl činiti, poněvadž Eilenšpigel již ušel. I musil mistr dáti střechu zase pobiti. Řekl pacholek: „Na takovém člověku nemnoho se získá, kdož Eilenšpigle prvé neznal, ten se ho uč znáti.“
Historia XL.
Kterak Eilenšpigel kovářovi kladiva a klíště, cožkoli nalezl, spolu v jedno skoval
Eilenšpigel, když od kováře odšel, blížila se zima a byla studená, nebo velmi mrzlo, k tomu bylo draho, takže mnoho služebných pacholkův zahálejících bylo. Eilenšpigel pak žádných peněz na outratu
