by v skutku bylo, že by chtěl koňovi jeho podkovu jednu přikovati. Odpověděl Eilenšpigel: „A já chci, když máte (prý) železo, uhlí a vítr v měchu, tehdy můžete kovati. Řekl mu kovář: „To jest pravá pravda.“ I dal mu jednu podkovu a pacholek ji přibil. Řekl také Eilenšpiglovi pacholek jeho, uměl-li by jemu pravdu pověděti, že by mu chtěl koňovi jeho také jednu podkovu dáti. Odpověděl Eilenšpigel řka: „Pacholek a tovaryš kovářský, ti oba dva tuze státi musejí, když k dílu svému jíti chtějí.“ Dí jemu pacholek: „To jest pravda.“ I dal mu také jednu podkovu. Vidouce to paní a dívka, tiskly se k tomu, aby také s Eilenšpiglem k řeči přišly, i řekly k němu, uměl-li by jim také pravdu pověděti, že mu chtěly každá z nich podkovu dáti. Eilenšpigel odpověděl, že chce, i řekl k paní: „Které ženy mnoho před dveřmi stávají a které mnoho bílého v očích mívají, ty že čas místo mají, ne všecko ryby jsou, kteréž v vrši hrají.“ Odpověděla paní: „To jest věrná pravda.“ I dala mu také podkovu. Potom řekl k dívce: „Děvečko, když jíš, masa hovězího se varúj, a nebudeť potřebí v zubích se párati, také břicho nebude tě boleti.“ Řekla dívka: „Aj, zachovejž nás bůh tak, jakž toto pravé slovo jest.“ I dala mu také podkovu. Takže Eilenšpigel odtud jel a kůň jeho byl dobře ukovaný.
Historia XLII.
Kterak Eilenšpigel u jednoho ševce sloužil a ptal se ho, jaké by formy střevíce krájeti měl. Když pak mistr řekl: Veliké i malé, jako pastýř svinský svině z brány honí, malé i veliké. I krájel Eilenšpigel všeckno, voly, krávy, telata, ovce i svině.
Byl pak tu též nějaký švec, ten mnohém raději se procházel po ryňku, nežli dělal, kterýž Eilenšpigle přijal a kázal mu střevíce krájeti. Ptal se Eilenšpigel mistra, jakou by formu míti chtěl.
