žalovati, mám-liť pak to viděti, musímť tedy oči tuze otevříti, abych viděti mohl.“ Řekl mu pekař: „Jdi mi s očí, však jsi lotr.“ Odpověděl mu Eilenšpigel: „Kdybych vám v očích seděl, tedy bych vám skrze nos vylezti musil, kdybyšte oči zavřeli.“ I šel purgmistr od nich preč, nebo dobře slyšel, že pouhé bláznovství bylo, a nechal jich tu státi. Vida to Eilenšpigel, běžel také preč a pekaře tu nechal.
Historia XXI.
Kterak Eilenšpigel vždyckny na plavém koni jezdil a nerád tu býval, kdež děti byly
Eilenšpigel vždycky rád při tovaryštsví býval, a dokudž živ byl, od trojí věci se vystříhal. První, že na žádném koni plesnivém nejezdil, ale vždyckny na plavém, pro uvarování posměchu. Druhé, že nikdež býti nechtěl, kdež děti byly, nebo lidé potřeb dětinských šetřili více než jeho. Třetí, kde starý štědrý hospodař byl, u toho nerád byl hospodou, nebo takový na Eilenšpiglovo zboží nic nedbal. Také každé jitro před zdravým pokrmem, před velikým štěstím a před silným napojem se žehnal. Před pokrmem z apatéky žehnal se proto, že ačkoli zdravý jest, však znamení nemoci jest. K tomu že veliké štěstí jest to, když by kámen z střechy dolův upadl, až by někdo říci mohl: „Kdybych byl tu stál, byl by mne ten kámen zabil.“ Jaké by to štěstí bylo, takového štěstí chtěl se rád odžehnati. Silný nápoj jest voda, nebo veliká kola mlejnská vůkol žene, mnohý také až do smrti se jí napije.
Historia XXII.
Kterak Eilenšpigel u hraběte z Anhaltu za hlásného se zjednal, a když nepřátelé přijeli, nezatroubil na ně, když pak žádných nepřátel tu nebylo, tedy na ně zatroubil
Nedlouho potom Eilenšpigel k hraběti z Anhaltu přišel a u něho se za hlásného zjednal, ten měl mnoho nepřátelstva, takže toho času na zámku rajtary a dvořany pospolu měl, kteréž na každý den chovati musil, tak na Eilenšpigle na věži zapomenuto bylo, že žádného jídla mu nepřinesli. Toho dne k tomu přišlo, že nepřátelé hraběte před městečko aneb zámek harcovali, krávy i jiný všeliký dobytek zajímali a všeckno preč hnali. Eilenšpigel pak na té věži ležel, a vida to skrze okno, žádného pokřiku ani troubením, ani voláním neučinil. Tehdy rumrajch ten před hrabě přišel, takže s svými lidmi za nepřátely pospíchal, a viděli někteří, že Eilenšpigel na věži v okně ležel a smál se. Tedy zavolal na něho hrabě řka: „Kterak to v okně ležíš a tak mlčíš?“ Eilenšpigel zase volal: „Před
