okna ven, řekl: „Slovoutní muží, mistří řemesla krejčovského, znamenejte a rozumějte, když máte nůžky, loket, nit a náprstek, k tomu jehlu, tedy k řemeslu svému nádobí dosti máte, a toho dosáhnouti žádné umění není, ale samo se naskýtá, chcete-li jedině řemesla užívati, ale umění toto ode mne mějte a při tom na mne pamatújte, když do jehly nit navlečete, nezapomínejte na konci niti uzlíku udělati, nebo sic několik štychův nadarmo byšte snadně udělati mohli.“ Jeden krejčí na druhého hledě, vespolek k sobě řekli: „Toto umění i všecko, což on nám teď pravil, prvé sami dobře víme.“ I ptali se ho, měl-li by co více povědíti jim. Nebo pro to bláznovství že by od desíti aneb dvanácti míl jíti nechtěli a k tomu jedni k druhým posly posílali, toto umění my, krejčí, dávno jsme uměli. Odpověděl jim k tomu Eilenšpigel, řka: „Což před tisíci lety se stalo, tohoť již žádný v paměti nemá.“ Řekl dále, není-li jim to vděk, aby v nelíbosti to přijali, i šel jeden každý, odkudž byli přišli. Tedy rozhněvali se krejčí na něho, ti, kteříž z daleka byli přišli, a tak od sebe se rozešli, někteří to těžce nesli, že tak daleko pracovali, a kteříž tu obydlé měli, smáli se a žerty měli z jiných, řkouce: „Zdaliž jste nevěděli, jaký pták jest Eilenšpigel?“
Historia L.
Kterak Eilenšpigel v den sváteční vlnu bil u svého soukeníka
Když Eilenšpigel do města Štendl přišel, pravil se býti knapem. I řekl mistr jeho k němu: „Milý mládenče, vy tovaryši obyčej máte v pondělí světiti, a kterýž to činí, toho já nerád na díle mám.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Tak jest, mistře, a toť jest mi nejmilejší věc.“ I vstal Eilenšpigel ráno a bil vlnu, též i v outerý, což mistru jeho dobře se líbilo. Tehdy v středu byl den apoštolský, jejž musili světiti.
