nemoci mám. Doktor ležel a tak velmi nemocen byl, že sotva hlavu zdvíhnouti mohl, děkoval Bohu, že lékař od něho preč ušel, aby trochu vítr míti mohl. Nebo když doktor v noci z lože vyvstati chtěl, tehdy Eilenšpigel ho držel, takže nemohl zhůru vstáti, pravě mu, aby se prvé dobře vypotil. Když pak Eilenšpigel vstal a z komory vyšel, utekl preč a v tom byl den. I uhlédal doktor ten kámen u stěny státi s tim hovnem a byl tak velmi nemocen, až se obličej jeho tim smradem změnil. Rytíři a dvořané o doktorovi zvěděvše, dávali mu dobré jitro, jimž nebohý doktor mdle děkoval, aniž mohl k nim dobře promluviti, i položil se na paláci na nějaké lavici. I přivedli dvořané biskupa k tomu a ptali se ho, kterak se mu s tim lékařem vedlo. Řekl jim doktor: „Byl jsem obtížen od jakéhos lotra domnívaje se, že by byl v umění lékařském doktor a on pak jest v šibalství doktor.“ I rozprávěl jim všem, jak mu se vedlo. Tehdy biskup i všickni dvořané počali se velmi smáti pravíce: „Stalo se všecko podlé vaších slov, nebo jste nedávno pravili, že nesluší se bláznův přidržeti, protože moudrý mezi blázny bláznem bude, teď pak vidíte, že člověk skrze blázny učiněn bývá moudrým, neb ten lékař byl Eilenšpigel, kteréhož jste vy neznali a věřili jste mu, od něhož jste zklamáni byli. Ale my, kteříž bláznovství jeho přijímáme, dobře jsme ho znali, vás pak vystříci jsme nechtěli, poněvadž jste se moudrým býti viděli. Žádný tak moudrý není, ješto by blázna znáti neměl, a kdyby žádný bláznem nebyl, po čem by kdo chtěl moudrého poznati?“ I umlkl doktor a více nad sebou nenaříkal.
Historia XVI.
Kterak Eilenšpigel ve vsi jménem Peinen učinil, že nemocné dítě sralo
Umělého a zkušeného lékařství někdy lidé pro malé peníze vzdalují se
