Přěmluva
Často mne prosíte, bratřie milá, abych vám mé púti po zámořských vlastech pověst vypravil. To, což sem tam viděl. Najprvé kterak viera křěsťanská na vzchod sluncě stojí a té viery, který jest počátek, a kterých svatých těla tam ležie a v kterém stavě mnišie stojie a pústenníci kteraký život vedú, kterak li přěbývají. A smějí li křěsťané pro pohany na púšti přěbývati a které li divy Kristus, to jest spasitel, skrzě své sluhy činí a kteraký sem také spěch měl, na moři plova, a kudy li sem po suchu chodil. To vše vypraviti s pomocí vašie modlitby k vašemu polepšení myslím. I prosímť vás za to, milá bratřie, abyšte toho velmi snažně poslúchali.
Počínají sě třetie knihy ve jmě božie
Toho času kdyžto za moře chtiechom plúti, kdežto u Narbona v tom městě koráb ujednachom. A pátý den odtovad vsědechom na břězě Africe tak řečeném na moře. A tak, děkujíce milému pánu bohu, měli sme dobré povětřie až do města, jenž sluove Kartáko, přijidechom. Tu smy navštievili u hrobu svatého Cipriana mučedlníka, tu sě poklonichom a pak pátýnádctý den vrátichom sě k břěhu a chtiechom plúti vzhuoru do Aleksandřie. I by tak protivné povětřie, že zamál neztonuchom. Ale toho sě múdří plavci vystřěžechu, uvrhše kotvy i ustavichu koráb. A již odtud bliz bieše viděti zemi. A vsědavše na člunky i plúchom tam. A když opatřichom, ano nikděž nic nenie, jenž by bylo k užitku
