Najvěčší jest rozom, ktož chce svého nepřietele diábla přěmoci, musíť srdce u bozě veselé a boha vždy na své mysli mieti, ješto pamět viece bude tupiti protivníky, nežli sě jich báti. Neb jest diábel satanáš dobřě svědom budúcieho ohně, vrúcieho pekla.
Ale abych již svú řěč dokonal, to na konci chci připomanúti: Když budem mieti to viděnie některé, snažně sě ptajte, kto by ten byl, jenž sě v radost obrátí. A pakliť bude která diábelská obluda, otázaním spravedlného božieho sluhy inhedť zhyne, nebť jest znamenie velikého bezpečenstvie otázati, kto by byl, odkud li jest. Neb pomocníka svého, svatého anděla, otázaním, aniž sě mohl nepřietel utajiti přěd Danielem, když jest tázal: Kto jsi?
Druhá a dvadcěti kapitola
A když svatý Antoní dokona tu řěč, všichni sě velikým veselím veseléchu. Jedni mějiechu žádost dobrých skutkuov a druzí, mdlí, sebe posilováchu u vieřě. A jiní zlé myšlenie pudiechu z svého srdcě. A když biechu všichni diábelské hruozy potupili, i divieše sě svatý Antoní, že je měl taký dar boží rozeznati dobré duchy mezi zlými.
Tři a dvadcěti kapitola
I bieše tu na hořě klášteruov jako domuov obecních a v nich plná božie chvála. Jedni čtiechu, pějiechu, modléchu sě. A takú jim žádost ku postu a k bdění řěč svatého Antonie na mysl napravi, že pro budúcie nadějě odplatu milosrdie ukazováchu nad chudými a nad potřěbnými. A tu jednu velikú vlast a město od svěcského přiebytka odlúčichu a milostivým skutkóm jě naučichu. Ba, i kto by vezřě na tak veliký sbor mnichuov v jednotě,
