I co vám do toho? Kolikrát sú mě obstúpili jako oděnci s uoružím i v štírové postavě i v konské i v hadové i v rozličné tváři! A když já proti tomu přijměch slova svatého Davida, ješto je pověděl o zástupiech faraonových: Oni na koních, oni na voziech, a my ve jmě božie budem povýšeni, a oni sě inhed rozpršechu. A jednoho času přišedše u veliké světlosti i vecěchu: Antoní, přišli smy a chtiece tobě světlost dáti. A já semříživ oči, nechtě světlosti diábelské viděti i počěch sě modliti bohu a inhed jich světlost uhase. Pak po několiku mesiecích když přěde mnú zlí diábli čtiechu z žaltářě i jiné svaté Písmo mluviechu, tu já sě učinich jako hluchý, abych neslyšal. A nejednú ztřěsiechu klášterem, ale já vždy s ustavičnú myslí modléch sě hospodinu. A často debsánie a často skákanie, často šeptánie nastrojiechu. A když já počněch pieti, tehdy jich zvuk i křik v žalostivý pláč sě obrátieše.
Dvadcátá kapitola
Věřte mi, synáčkové, vecě svatý Antoní, coť vám chci pověděti. Viděch jednú diábla velmi velikého a ten sě přěde mnú bohem činieše a tak ke mně řka: Co chceš, Antoní, ať tobě dám? Tu já, plinuv jemu mezi oči, nazvav jmě Jezukrista i chytich sě jeho oběma rukama. Tu on mi inhed mezi rukama zhynu. A také když sem sě postil, přídieše ke mně jako mnich, nesa chléb a radě mi tú řěčí, abych jědl a svému tělu polepšil, a řka: Člověk si a jsi vratkého přirozenie, pohověj sobě a v nemoc neupadneš. Tu sem inhed poznal diábelskú obludu. A jakž sě požehnach a ohradiech sě oružím našeho boha,
