Antonius příchozie přijímal. A pakli jest kterých uzdraviti nemohl, ty jest k svatému Pavlu jako k tomu, jenž má věčšie dóstojenstvie i dobré skutky do sebe, poslal a od něho sú uzdraveni byli. Takú je vieru z svého sprostenstvie měl, že jednoho času, když byl přiveden k němu jeden člověk vzteklý jako pes, ktož k ňemu směl přistúpiti, každého zedráše, a svatý Pavel modlitbu vzda k bohu, běsa, jenž jej k tomu připuzováše, z ňeho vyhna. Ale když za dobrú chvíli nemože jemu nic spomoci, dětinú řěč k hospodinu propovědě: Zajisté, vecě, nebudu dnes jiesti, neuzdravíš li jeho! A jakž to brzo vecě, tak inhed vzteklý člověk by zdráv.
O svatém Piamoně
Také s mlčěním toho neopustíme, neb na jinú púšť jdúce, jenž příleží moři Partenio tak řečenému, a ta púšť bieše bliz Diolcho od města tak řečeného. Na té púšti viděchom divného mužě, jemuž diechu Piamon, člověka pokorného a milostivého a mnohého budúcieho zěvenie plného. Tomu svatému Piamonu bieše sě jednú přihodilo, že když mši slúžieše, uzřě anděla na rohu oltářě stojiece a kniehy v rukú držiece a jeho některých bratří ména popisujíce a některých nepíšíce. Tu stojě u oltářě, pilně spamatoval bratří, jichž men anděl bieše nepopsal. A dokonav svatú mši, každého jich odved po jednom oblášť i počě jich tázati, co by byl který tajně shřěšil. I naleze skrzě zpověd každého z těch v smrtedlném hřiešě. Tu jě počě nutiti ku pokání, aby pokánie činili. A sám s nimi také počě k bohu kvieliti a pláčě, jako by jimi vinen byl. A ve dne i v noci za ně boha prosě
