Tehdy jako přěd našima očima, pověděl svatý Antoní, i v skutciech i v mysli budem pohaněni, ač všecko budem praviti, i skutky dobré i našě hřiechy. A k tomu ještě viece budem pohaněni, ač našich hřiechuov zpravenie na sě nevyznámy. A když svatý Antoní očitě vidí hřiechy každého, strach jest hřiechuov a mámy sě báti, neb naše svědomie bude na nás žehrati. A jakož sě stydí, ktož s ženú skutek má, a má hanbu, když kto vidí, takež i my mámy toho hanbu velikú, když vědúce Písmo a přikázanie, i činíme jinak. Ale to čiňme a tú cěstú choďme v dobrých skutciech! A ostanúce vuole tělesné, čiňmyž, cožť jest duši užitečné. A nebojme sě nižádné hruozy diábelské! Těmi slovy svatý Antoní vzbuzováše mnichy příchozie k dobrým skutkóm a těch, kteřížto biechu v kterých biedách, srdečně žěléše. A mnoho jich hospodin skrzě svatého Antonie zlých duchuov zprostil. Avšak sě jest nikdy tiem nechlubil ani sě kdy smútil, uzřě tak mnoho pracných, ani jest vrtral, ale vždy byl jedné mysli i jednoho obyčějě.
A vždy děkováše bohu a radieše těm všěm pracným, aby míle a pokorně trpěli. A ne ižádného člověka ani svatého Antonie by to byla pomoc a uzdravenie, ale samého boha, jenž muož, kohož chce a když chce, uzdraviti. Takž svatý Antoní nuzným svým svatým utěšením vesele a pokorně trpěti kazováše a uzdraveným bohu děkovati z toho daru.
Šestá a 30. kapitola
Prorito tak řečený z Palestinské země jide na tu horu, kdež svatý Antoní přěbýváše. A ten mějieše v sobě velmi lítého běsa, neb zuby jazyk svuoj kúsáše
