v ňemž nebieše nižádného škuodcě a nižádný druha nezpravováše, inhed v tato slova sě neoddal svatého Davida: Ó, kterak jest slavný přiebytek tvých slúh, hospodine, a stanové tvoji jako les hustý a chladný, jako sad rozkošný, štěpuov plný, okolo řěk odpočívadla samiem bohem ustavená a jako břěčtanové podlé vody?
Čtyřimezidcietmá kapitola
A když sě to tak dějieše, v nichžto časiech ten slavný přiebytek svátek, svatý Antoní, majě na paměti přiebytek královstvie nebeského a tohoto světa netbajě ješitenstvie, jako by to malá věc byla, což koli bieše utrpenie a úsilé nesl. A odlúčiv sě od bratří i počě sám přěbývati. A když pokrma nebo spáti nebo jiné přirozené potřěby žádáše jeho tělesenstvie, ó, velmi sě tiem stydieše, že sú malí časové jeho těla skrátili žádost duchovní a dobrovolenstvie. Aneb častokrát sedě s bratří nejědl pokrma přěd sě postaveného pro žádost pokrma duchovnieho. Avšak jest také jědl jako člověk někdy s bratří a někdy sám. A když sě tak dějieše, jakož sem dřieve pověděl, však, chtě posíliti své dušě, velmi snažnú radu svému tělu dáváše a řka: Ani ovšem těla zahubiti, aby proti božie vuoli jeho stvořenie nezahynulo. A tak k tomu vší silú pracováše, aby dušě, súci ohyzdami tělesnými přěmožena, nebyla sstrčena do věčných pekelných temnic. I pravil jest svatý Antoní, že je to hospodin, náš spasitel, přikázal svým učedlníkóm: O tom abyšte péčě neměli, co budete jiesti nebo píti nebo v čem choditi, neboť to pohani mají na mysli a toho tbají. Neboť náš otec vie, žeť jest toho vám potřěbie.
