Opět jiného času, když bieše svatý Antoní svoji oči upřěl v nebe, i uzřě některú duši, dúce do nebes, a andělé sě velmi veseléchu. Jímžto novým viděním veliký div mějieše. I počě sě velmi bohu modliti, aby jemu ráčil zěviti to viděnie. Tu inhed k ňemu hlas přijide a řka: Toť jest dušě Amona mnicha, jenžť jest přěbýval na tom miestě, jenž sluove Nitria. A ten Amon bieše velmi starý a ústavně od dětinstva svého až do starosti vedl jest svatý život. A to miesto, kdež svatý Antoní přěbýváše, to bieše od Nitrie čtrnádcte noclehuov vzdálí. To uzřěvše mnišie, an sě diví, i prosichu jeho, aby jim pověděl, čemu sě to diví. Jim on povědě, že Amon nynie skončal, jehož k svatému Antoní často chodieše, a oni jej dobřě znáchu. A to také má nynie pověděno býti.
Čtyřidcátá kapitola
Přihodi sě jednú svatému Antoní, že mějieše břísti přěs potok, jemuž diechu Lito. A ten sě bieše rozvodnil. Tehdy počě prositi Teodora, jenž s ním bieše, aby maličko odšel od ňeho, že nechtieše, abyšta svoji nazie těle viděla. Tu Teodorus odjide. A svatý Antoní chtieše sě svléci, i počě sě styděti. A když tak stojě mysléše i uzřě sě na druhé straně na břězě, ano jej moc božie přěnesla. Tehdy přišed svatý Teodorus, také na onu stranu k ňemu břide. I počě sě diviti, že jest tak brzo přěbředl svatý Antoní, že ani nóh ani rukú ani rúcha bieše zmočil. I počě jeho prositi, aby jemu pověděl, kterak je přěnesen tak na ručest. Tehdy jemu nechtieše pověděti.
