přišed i naleze vysokú horu a s té voda doluov tečieše. A pláň krásná po všie hořě, jenž palmovie málo okolo sebe mějieše. Tu na tom miestě svatý Antoní jako bohem dané osta, neb to miesto bieše, jenž mu jest ten ukázal, ješto s ním mluvieše. A když na břězě řěky sedieše, a najprvé vzem chleba od těch svých tovařišiev i počě sám přěbývati na té hořě. A nižádného tu s sebú neostavi. A poznav to miesto jako svůj vlastní domek, počě je milovati. A Saracéni vidúce jeho ústavnú vieru i přinosiechu jemu chleba. A také sě ovocem palmovým sebe pokrmováše.
Bez jedné třidcěti
Potom zvěděvše bratřie to miesto, kdež on přěbýváše, jako synové otci počěchu jemu pokrm nositi. A vida to svatý Antoní, že proň bratřie mají veliké úsilé, chtě jim také na tom polehčiti, i prosi jednoho z příchozích, aby jemu přinesl motyku a hrachu a žita. A když jemu přinese, tehdy zchodi po všie hořě i naleze miesto neveliké k dědině dobré, a to miesto možieše vodu pocházěti z studnicě. Tuž na tom miestě přěbývajě, chleba sobě do roka dobýváše a s velikú radostí, žež po svú rukú jest živ na púšti. A když k ňemu někteří počěchu choditi, slitovav sě pro jich ústavné chozenie i počě kopati a zelé saditi a sieti na malém klíně, aby jim měl co dáti pojiesti s těžké cěsty. Ale utěšenie bratrské, to jest zelíce a to obilíčko, ješto sobě sějieše. Tu zvěř chodiec k vodě i zjédáše jemu. Tu on z nich popad jednu i vecě všěm a řka: Proč mi škodíte, a já vám nepřěkážiem. Dětež pryč! A přikazujiť vám boží mocí, abyšte sěm viece nechodili. I kto by tomu chtěl věřiti, by po tom kázaní viec ižádná
