A vzdvih oči svoji k nebesóm i uzřě jednoho dlúhého a velmi hrozného, an vzdvihl hlavu až do nebes. A uzřě také jedny s křídloma, ani sě vzdvíhají, chtiece vzletěti do nebes. A onen dlúhý rukama jim počě brániti. Z nichž jedny popadna, o zemi jimi udeřieše, a druhé vida nad sě letiece, nemoha jim brániti, velmi toho žěléše. Tu jemu vecě: Znamenaj to, což vidíš! A on inhed počě tomu rozoměti, že to bieše vstúpenie duší do nebes. A to bieše diábel, jenž bránieše hřiešným vzhuoru, ale vstúpením svatých duší, že jich nemohl přělstiti, velikú muku trpieše.
Šestá a 40. kapitola
Tiem viděním svatý Antoní den ode dne vždy sě polepšováše a přibýváše jemu dobrých skutkuov. A toho, což mu bylo zěveno, nepravil jest pro hlúpú bratří. Ale když sě jest za obyčěj modlil, připuzen jest bezděky, že jest praviti musil. Aniž jest co chtěl utajiti přěd duchovnímí syny, a najviece proto, že pověděním těch divuov přibýváše jim milosti v jich stavě a v dobrých skutciech. A také, aby jim ukázal užitek jich úsilé. A také jest svatý Antoní nikdy v hněviech svého utrpenie nepřěrušil ani své tichostí a pokory vzvedl v chlúbu. Neb všeho žákovstva až do poslednieho řádu prosieše, aby zaň boha prosili, a biskupóm i popóm vždy jako pokorný učenník, aby jeho požehnali, hlavu klanieše. A diakony a subdiákony, ješto k ňemu pro užitek přichodiechu, napřěd na modlitbu ponúkáše. A když sě jest přěd nimi z Písma korčil, nestyděl sě nic učiti. Aneb těch, s nimiž jest byl, vždy tázáše za obyčěj. A když co
