I položi puol bochníka jěčného. A nás biechu čtyřie a on pátý. A také položi svazček zelinky sladké, jiežto ména nevědě. A ta jest k balsámu podobná a z jejie listu sladká vuoně jako medová jdieše. A té sladké chuti i syti bychom i nakocháchom sě. A tu smy s ním byli sedm dní. A u poslední den, když k ňemu jedni, ješto v uokolí od ňeho bydléchu, scházěti sě počěchu, i poznachom, že jest ten náš hospodář pop, jehož on přěd námi velmi tajil. A potom jidechom s ním do kostela. A ten bieše bezmál za dvě míli odtud v jedné skále rozsědlé. A bieše spleten roždíčkem nevelikým a nemnoho pyšnější než našeho hospodářě domek. V ňemžto nižádný nemožieše prostě státi, ale musil sě vždy shrbiti. A když obyčějiev lidských tázáchom, to smy od nich zvěděli přěšlechetnú vášni, že ničehuož neprodáváchu ani kupováchu a nižádný nevie, co jest to lest ani krádež, ani zlata ani střiebra mají. Neb kdyžto chtiechom tomu popu, našemu hospodáři, dáti desět zlatých, an jimi zhrda. A když jich nechtě vzieti, udělichom mu rúšcě svého. A když to míle přijě, tu my jidechom ot ňeho. A kdyžto nás plavci počěchu k moři volati, tu opět miechom dobrý spěch, že sedmý den do Aleksandřie připluchom.
A tu pohádka nesličná bieše mezi biskupy a mezi mnichy o to neb pro tu věc, že sě často sbierajíce popové najvěčší i zapoviedáchu, aby nižádný nečetl ani měl kníh Origenových, jenž bieše skladatel i vykladatel svatého Písma velmi učený. Ale biskupi praviechu, že sú některé věci v nich proti vieřě psány. Jehož nesmějiechu odmlúvati ti, ješto jeho kníh potvrzováchu,
