Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. XVII D 36, 10. léta 15. století
Obecné ediční zásady
Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.
Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.
Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.
Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).
V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.
Komentář editora k textu
Edice přináší text staročeského překladu Životů svatých otců obsažených v rukopise uloženém v Národní knihovně ČR v Praze pod signaturou XVII.D.36 (v excerpovaném materiálu pro potřeby Staročeského slovníku zkratka OtcB /StčS 1968, s. 96/). Rukopis se stal výchozím textem pro transliterovanou edici Emila Smetánky, k níž bylo při přepisu také přihlíženo, zvl. pro čtení variantních rukopisů.
Jedná se o mladší opis nedochovaného autografu pocházející soudě podle typu písma a obsažených filigránů zhruba z 10. let 15. století, čítající 208 listů (z toho první dva jsou pergamenové) o formátu 29 x 20 cm. Podle latinského záznamu na marginu f. 2v patřil kodex na sklonku 15. století některému knězi v Horšově Týnci.
Text je psán černou barvou, rubriky je použito pouze příležitostně pro dozdobení nadpisů a pro zvýraznění textu (zpravidla začátků vět, případně interpunkce). Základní text je zapsán jediným písařem v jednom sloupci, do nějž bylo v průběhu času několikerou soudobou (tj. v rámci 15. století) i mladší (tj. rokem 1500 počínaje) rukou přičiněno množství komentářů, doplňků a oprav. Přibližně první třetina rukopisu je výrazně poškozena vlhkem (původní listy 3, 4 a 11 byly ztraceny a ještě v 15. století a chybějící text byl doplněn podle neznámého rukopisu), papír je na mnoha místech rozdroben, chybí i kusy listů, které byly zřejmě ještě na konci 15. století století „restaurovány“, tj. podlepeny a doplněny podle neznámého variantního rukopisu, na ff. 126rv dokonce jazykově latinského). Všechny tyto zásahy jsou v edici zohledněny prostřednictvím poznámek pod čarou, nebo prostřednictvím složených závorek přímo v textu (v případě doplnění celého slova, příp. slovního celku). Korektorovy opravy podtečkováním nebo přeškrtnutím jsou komentovány pouze prostřednictvím interních poznámkek, které se ve výsledném zobrazení v Textové bance ani Edičním modulu nezobrazí.
Z pravopisného hlediska jde o záznam mladšího spřežkového pravopisu s některými rysy pravopisu diakritického s poměrně ustálenou distribucí grafém/spřežka-foném. Interpunkce se v opise nevyskytuje žádná, v transkripci proto její užití podřizujeme současným pravidlům pravopisu, stejně tak v případě přepisu velkých písmen: u náboženských pojmů volíme bezpříznakovou variantu s malým písmenem; u pojmenování Žid a Písmo, Čtenie pro biblický text volíme variantu s velkým písmenem. Hranice slov píšeme podle dnešních pravidel, ovšem s přihlédnutím k dobovým specifikům.
Z hlediska jazykového na rovině hláskoslovné respektujeme stav zachycený v rukopisu, přičemž respektujeme pozdější korektorovy opravy často nedbalého opisu, včetně všech zvláštností a kolísání (např. zěviti/zjeviti podle grafiky zye-/zge, ďáb-/diáb- podle grafiky s tím, že ponecháváme i podobu diébel, kterou lemmatizujeme k r. 1300; při přepisu skupin -cs-/-čs se přikláníme k variantě -čs-, tedy nevycházíme z nejednotného grafického úzu: kupecstwye přepisujeme kupečstvie, nikoli kupecstvie), emendujeme pouze jevy proniknuvší zvratnou analogií (např. ojedinělá nenáležitá jotace: zelycye na zelíce, v odvozeninách od základu křesťan-/křesťen- ponecháváme vzhledem k velkému množství výskytů nenáležitou jotaci, přičemž ke každému výskytu připojujeme hyperlemma) a zřejmé písařské omyly (nejčastěji chybějící písmeno či slabika nepodchycené korektorem). Ponecháváme zachycení veškeré náležité jotace v krátkých (ponecháváme rozdíly ňeho a marně) i dlouhých slabikách, včetně ztráty jotace po retnicích (dřevenný, meď, vedro, mesiec, břieme, vedérce, sieme, mesto), zjednodušování hláskových skupin (kerý m. který, occóv m. otcóv) atp. – vždy s uvedením podoby k roku 1300. Dále zohledňujeme ojediněle zachycenou kvantitu, neodporuje-li takový záznam naší představě o staročeském stavu (např. zápis byli hotowij přepisujeme jako byli hotoví, ovšem zápis pohaanske přepisujeme jako pohanské, nikoli pohánské). Co naopak nerespektujeme, je v rukopise zachycený rozdíl mezi měkkým l a tvrdým ł (s diakritickým znaménkem) a rozdíl výslovnosti po c, s, z. I přes poměrnou starobylost zápisu se objevuje často diftonginzace ó > uo (v iniciální pozici i v krátkých slabikách: przied uoltarzem), několikrát dokonce uo > ů (pvgdem jako půjdem).
Hláskovou podobu vlastních jmen řešíme podle míry přizpůsobení českému systému, u počeštěných variant odstraňujeme gemináty a aspirované th, skupinu písmen ph přepisujeme jako f, grafém c v platnosti hlásky k přepisujeme jako k apod. V případě výskytu původní i počeštěné podoby ponecháváme kolísání, např. Thebais/Tebajda apod.
Běžné písařské zkratky rozepisujeme bez poznámky dle příslušných pravidel pro češtinu a latinu, taktéž arabské a římské číslice. Slovesný tvar jest zkrácený pomocí g přepisujeme jako j’.
Do tvaroslovné roviny zasahujeme minimálně, opravovány jsou pouze zřejmé omyly (např. to stařec vše dobřě widieſſta – opravujeme na vidieše).
Na rovině syntaktické zavádíme novočeskou interpunkci, emendujeme jen zřetelně mylné zopakování stejného textu, případně různá větná vyšinutí (např. pakli by tiemto křehkým tělesenstvím obleczenym – opravujeme na oblečeni).
Použitá edice:
SMETÁNKA, Emil, ed. Staročeské životy svatých otcův. V Praze: Nákladem České akademie věd císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909.
Při vzniku práce byly využity zdroje Výzkumné infrastruktury pro diachronní bohemistiku (RIDICS, http://vokabular.ujc.cas.cz).