Ale to, což bez uobludné tváři ženské sě komu přihodí, pravieše, že z toho hřiechu nenie. Neb přirozený oheň v těle, točíš přielišné přirozenie, když naplní svá miesta, tehdy jest potřěbie, že vyjde z člověka svým obyčějem. A protož z toho nenie hřiech. Ale když v uobličěji ženském a s tělesnú žádostí sě přihodí, toť nenie bez hřiechu. Tu počě svým bratřím praviti a řka, aby vší svú mocí tu jistú obludu svého myšlenie zapudili, ani povoliti v diábelskú posladu s svým smyslem, a jinak nic nejsú odáleni od těch, ješto s světem přěbývají. A netoliko v tom diáblu nepovoliti, ale ač muož, i obliznost přirozenú slušie utrpením přěmoci a posty ústavnými smrad a nečistotu toho nečistého vyplutie stáhnúti. I vecě opět a řka: Když ti, ješto v rozkoši živi, jsú nemocní, všeho, což lékař zapovie, ješto jest škodné životu, toho sě inhed chovají a mají utrpenie. Tehdy mnohem viece každému mníšku slušie sě chovati toho a utrpenie mieti, skrzěžto čeká své duši uzdravenie.
O svatém Or pústenníku
Opět viděchom v Tebajdě v tom městě jednoho otcě svatého, jemuž Or diechu, jenž bieše nad mnohými kláštery otec. A ten také postavy andělské v zřiedle bieše. A juž bieše vstář devaddesát let a jmějieše podlúhovatú bradu a šediny velmi světlé. A obličějě i vzezřěnie tak veselého bieše a viece nebeský nežli zemský bieše. A najprvé bieše v najposlednějšie púšti a potom klášter bliz od města ustavi.
A v uokolních toho kláštera městech rozličného dřievie nasadi. A tudy dřieve, než on to bieše posadil a rozplodil, ižádného najmenšieho prútka nebieše.
