přijímali umučenie. A když sám jat sedieše v žaláři, tehdy k ňemu pohanuov množstvie přijdúc i porúháchu sě jemu a slovy nemilostivými jej hanějíce.
Mezi nimižto bieše jeden pohan slovutný, Filomon řečený. Ten počě jej truditi velikú křivdú a nelítostivým a hřiešným a svuodcí jej nazýváše a mnohých lidí zrádcí a řka: Že nejsi duostojen mezi lidmi přěbývati. A když to i mnoho jiného mluvil proti ňemu, odpovědě jemu svatý Apolonius a řka: Hospodin rač sě smilovati nad tebú, synáčku. A to všecko, což mluvíš, račť buoh odpustiti. To uslyšěv Filomon, inhed na svém srdci skrúšenie přijal a moc sluov svatého Apolonie a na své mysli nade všecko svěcské kochánie tak uči, že inhed křěsťanem počě sě nazývati a přěd súdci brzo, jakž moha najspieš, běžě a přěde vším lidem zavola a řka: Ó, nepravý súdce, křivdu plodíš! Nábožné i svaté i bohu milé lidi mučíš! Neboť křěstěné nic zlého nečinie ani zlosti učie. Tehdy ten súdce, to uslyšav, najprv mnieše, by ten člověk chtěl něco pošpíleti. Ale když uzřě, an vždy obec tupí a ustavičně té řěči potvrzuje i vecě k ňemu a řka: Ó, Filomon, zdas sě vztekl, žes tak brzo smysla zbyl? Tu jemu odpovědě Filomon a řka: Jáť sě nevztěkám, ale ty jsi vzteklý a velmi nepravý, že tak spravedlné lidi hubíš. Jáť sem křěsťan, ještoť jest to pokolenie najšlechetnějšie. Tehdy ten súdcě najprvé mnohú posladú, točíš řěčí sladkú přěde všěmi lidmi počě jemu mluviti a chtě jej na dřěvní vieru obrátiti. A když uzřě, že nemóž v ničemž
