a u pití také skrovnu býti. Neb víno horkosti tělesné nesmierně přidává i voda, ktož ji nesmierně pie, duši v jejiem opatření přěkážie. A když jej všemu nauči, kterak by měl přěbývati, ve třech mílech vzdál od sebe jej v jedné chalúpcě pústenníkem ustavi. To mu, což jej bieše naučil, plniti kázal. I počě jeho v milosti navštěvovati a velmi vesele a naleze jej v tom přikázaní vší myslí i vší tbú ustavična.
Jednoho dne, když sě slavná i ve všěch dobrých skutciech svrchovaná bratřie snidechu, tu sě přihodi svatému Pavlu s nimi také přijíti. A když spolu o prorociech a o našem spasiteli hlubocě mluviechu, tu svatý Pavel z svého sprostenstvie počě jich tázati, kto sú byli prvé na světě, proroci li, čili Kristus, náš spasitel. Tehdy svatý Antonius, že tak bieše hlúpě otázal, počě sě zaň styděti. Avšak ochotně jemu {kázali}marginální přípisek soudobou rukou mlčiec odjíti. Tehdy svatý Pavel to všecko, což jemu svatý Antonius kázal, jako božie přikázanie držieše. A šed do své chalúpky i počě nemluviti. A když to svatý Antoní uzřě, počě sě diviti, odkud by jemu to přišlo přikázanie, točíš mlčěti, neb mu nebieše přikázal mlčěti. A když jemu káza mluviti, otáza jeho, proč by držal mlčěnie. Odpovědě jemu: Tys mi, otče svatý, přikázal, abych šel a mlčal. A užas sě svatý Antoní, že on ta slova držal, ješto jemu byl obmeškaně pověděl o tom mlčění, vecě: Tento nás u poslušenství přědšel, neb my, slyšiece slova božie v svatém Písmě, však ne všeho plníme, ale on, což od nás slyší, to jako by od samoho boha slyšal, tak to všecko plní.
Tu svatý Antonius, chtě jej viece o poslušenství naučiti, někdy jemu to kázáše činiti, ješto k smyslu nepodobno i beze všie potřěby.
