Tuto se čte, kterak Achiles, hrdina řecký, lapen jest v milosti té převelmi krásné a ušlechtilé panny Polixeny, dcery krále Priamovy, a kterak Achiles vjel do města i do chrámu tu v Troji
Když by ráno, Trojánští poslachu k Řekóm, žádajíce příměřie. A oni se o to poradivše, i dachu jim příměřie, ale za kerý čas, to nenie ot Darea popsáno. Ale někeří tomu chtie, že by za čtyři měsiece bylo dáno. A v tom příměří tělo krále perského s velikým pláčem bylo přineseno do města trojánského, jehož smrti král Priamus se vším dvorem svým náramně želel jest i se všemi měšťany trojánskými, a zvláště Paris, kterýž ho srdečně milováše. A protož Paris zpuosobi, že to tělo krále perského by do královstvie jeho poctivě provozeno, aby tam vedlé předkuov svých byl pochován s slavností královskú; a to zpuosobi před dvěma synoma jeho, kteráž biechu s ním přijela.
A že v tom příměří nasta vedlé obyčeje pohanského čas, aby mrtvému Hektorovi král Priamus i všickni jeho službu činili s obnovením žalostí, a tak bylo králem Priamem rozkázáno, aby za patnádcte dní všickni světili, želejíce smrti tak věrného, silného a udatného obránce svého. A tak bieše provoláno, aby i Řekové v určenú chvíli mohli do města jeti i jíti v určeném množství pokojně, ctně a řádně. A též Trojánským bylo dopuštěno v též mieře, že mohli mezi stany řecké svobodně jeti i jíti v tom příměří. A v ta doby slyše Achiles divy o tom městě, aby je opatřil i tu slavnost, kterúž vediechu Trojánští, a tak bez oděnie v své kniežečské přípravě vjěde do města v hluku rytieřstva i vjide do chrámu Apolinis, kdežto tělo Hektorovo bylo posazeno u veliké velebnosti, jakož o tom dřieve jest praveno. Kdežto množstvie mužuov a žen urozených lkáchu a plakáchu, patřiec na tělo Hektorovo. Neb jakož dřieve dotčeno jest, ten drahý stánek, v němž to tělo sedieše, když dveři byly od něho odjaty, tehdy se všech stran tělo mohlo býti opatřeno.
A v ta doby královna Hekuba se dcerú svú převýborné krásy, pannú Polixena řečenú, a s množstvím urozených žen a panen tu bieše v tom chrámě, kteréžto sediec a patřiec na tělo Hektorovo, plakáchu velmi žalostivě. Avšak Polixena, jsúci v takých žalostech, i zuostala při své ušlechtilé kráse, neb neopustila jie barva přirozená, ni slušnost, ni všech úduov převýborná zpuosoba, aniž slzí mnoho vylitých na čem zemdlilo jasnost očí jejích. Zajisté tak se blyštiechu slzy na jejích líciech, jako by deštičky slonové, svrchovaně uhlazené a nad snieh bielé,
