pokropeny byly přejasnú vodú. Ustóm jich črvenosti ani zubóm mléčné bělosti smutek nemohl ničímž pomenšiti, aniž vlasuov neučesaná rozprostřenost zlaté barvy stkvúcie ujieti. A když ona v ně rukama saháše z tesknosti, jako by zlatých strun množstvie sněžné bělosti ušlechtilými [prútky]text doplněný editorem[8]doplněno podle rukopisu KNM 25 D 11a procházelo. A protož když Achiles na ni vzhlede a všicku její krásu pilně opatři, na své mysli musí řéci, že jest panny ani ženy, jakž jest živ, nikdy krašie nevídal, aniž by to tré bylo spolkem shledáno, tak slavné duostojnosti urozenost a tak převýborná krása všech úduov a tak převeliká hojnost sbožie. A čím na ni viece patřieše Achiles, zda by které vady mohl se na ní dopatřiti, tiem viece kraší ušlechtilosti svrchované na ní vidí. A tady v jejiem milování všecko srdce jeho zplápolá, a čím na ni viece hledí, v tom svého utěšenie hledě, tiem se viece a viece v milosti rozněcuje a k túžení příčiny dobývá. A když se jemu krása jejie v úmysl častějie vtěluje, tiem viece z své se krásy oblupuje. Co viece! Achiles již nevie, co má činiti, a jenž mnoho silných mužóv přěmáhal, již v své laskavé žádosti v ničemž se nemóž opřieti, všecky pečlivosti od sebe odehnal, tu sobě samu pečlivost vtělil, aby na Polixenu pohleděl, a ptaje svým žádostem očima polechčenie, i přidává těžkosti srdci.
A když již den chýléše se k večeru, královna Hekuba se dcerú svú Polixenú pláč skonavše a osušivše slzy, vyjidešta z chrámu u velikém zástupu urozených panen i paní, jižto Achiles s libým zrakem, což mohl najdál, provázieše. A přirovnávaje jiných panen krásu i urozených paní [k kráse]text doplněný editorem sobě Polixeny zamilované, a v tom nemuož ižádného shledati přirovnánie, jako by jasnost jiskry uhelné k slunečnému blesku přirovnával. A tak Achiles, tužbú milosti neslýchané jsa teskliv, vráti se do svého stanu a ihned se na lože položi. A chtě se rozmyšlováním krásy na své milé shledané utěšiti, tu sobě tužby i tesknosti přispoří. A tak srozumievá na sobě, že milost přielišná ku Polixeně zdravie jemu odjímá, sílu mdlí a ode všech jiných věcí rozum, vuoli i pamět odvracuje, A protož v túhách tesklivých sám k sobě takto promluvi: „Běda mně, biednému, že mě, jehož jsú najsilnější mužové nikdy nemohli přemoci, ani ten najsilnější a najudatnější mezi mužmi – Hektor, jednie panny ohlédanie tak jest usedalo a mě ovšem porazilo, že sobě ani pomoci mohu, ani raditi. A poňavadž ta panna jest příčina mé tesknosti, kto mi jiný najmúdřejší bude moci dáti lékařstvie proti tomu nežli ona sama jediná. Když by chtěla,
