na koně, i běžechu po Alexandrovi. Ale že noc bieše temná, počechu blúditi a druzí vracováchu se zase a jiní v tváři se o ratolesti stromové urážechu. Ale Alexander, pochodni nesa v ruce, pravú cestú předse běžieše.
Kapitola L.
A když sedieše Dariáš a mysléše, kterak to bieše učinil Alexander udatenstvie, vzhlede na obraz krále Xerses zlatý, jenž sedieše podlé královské stolice v té schráně. A inhed ten obraz pade a v mnoho kusóv se ztroskotá. Viděv to Darius, hnut jsa žalostí, poče hořce plakati a řečí: Toto jest znamenie opuštěnie domu mého a všeho perského královstvie zahubenie. Ale Alexander, přijev k řece, jenž slóve Graucum, naleze ji zamrzlú. I jede po ní. A když bieše blíže od břehu druhého, provali se a on se s koněm pohříži. A tu kóň utonu a on s velikú prací vyskoči a i přijede k kniežeti svému Emulovi. A vsed na kóň druhý, k svému vojsku přijede.
Kapitola LI.
Ale ten den, shromáždiv Alexander vuojsko své, přečetl je. I měl jest v svém vuojště dvě stě tisícóv a čtrmezcietma tisícóv lidu branného. A vstúpiv na vyššie miesto, potvrzováše vuojska svého a řka: Nepřirovná se množstvie Perských plnosti řecské, neb jest nás mnoho. A přesto, byť jich viece bylo, proto se srdce vaše nelekaj, neb množstvie much sršňóm ižádné nemohú škody učinit. Uslyševše to vojsko, zvěhlasnost jeho chváléchu.
Kapitola LII.
Potom Dariáš césař, pohnuv svým vojskem, přitěže k řece, ješto slóve Graucum, a tu rozbil jest stany. A bieše vojsko Dariášovo veliké velmi a silné a mějieše deset tisícóv vozóv s kosami. Ale druhý den sjely sú se obě vuojště na pole. A tu Alexander, vsed na svój kóň řečený Bucifal, hna velikú rychlostí i sta, vytěže před všecko vuojsko, jehožto uzřevše Perští, lečechu se velmi, neb se jim zdáše hrozné jeho vzezřenie. Potom trubači
