barbarský, když mě jest za pravici dosiehl a do své sieni uvedl, neb s bohóv pomocí tuto séň vskóře osedu. A všed Alexander s Dariem do sieni, kdežto bieše večeře překrásná a připravená, i sedli sú tváří proti Alexandrovi. A bieše tu schrána, v nížto sediechu, se všech stran zlatem stkvúcím ozdobena. Ale Perští, vidúce zpósobu Alexandrovu, zhrziechu jím, neb malitký bieše. Ale múdrostí a udatností a ctností, jenž v tom těle skryta bieše, ovšem nevěděchu. A biechu v té sieni stoly i stolice i mísy stkvúcieho zlata udělané a čéšníci v zlatých řepiciech a drahým kamením okrášlených pitie před ně nosiechu. A když podachu pitie Alexandrovi, vypiv schova zlatnici v nadřiech. Přinesechu druhé i třetie a on též učini. A když to uzřechu čéšníci, pověděchu to ciesaři. Uslyšev to Darius, povstav i vece Alexandrovi: Přételi, i co jest to, že tyto činíš, proč zlatnice kladeš v nadra? Odpovědě Alexander: Na hodech našeho krále taký obyčej držie, že zvaní vezmú, chtie li, orudie, z nichžto pijí. Ale poněvadž ten obyčej vám se zdá nepodobný, inhed vám je vracuji. A to řka, vráti je čéšníkóm. Ale Perští, jenž sediechu u stolu, počechu ten obyčej velmi chváliti. Ale jeden knieže Dariášóv, jemužto jméno Anapolus, sedě za stolem, poče patřiti v tvář Alexandrovu, neb jeho bieše viděl, kdyžto byl do Macedonie přijel, aby od Filipa dan vzal. Ten srozuměv hlasu a zpósobě jeho, v sobě poče mysliti a řéci: A zdali tento jest Alexander? A vstav po večeři, i povědě Dariášovi a řka: Najvyšší césaři, posel tento, jehož vidíš, Alexander, syn Filipóv, jest. Ale Alexander uzřev, ano o jeho poznání mluvie, inhed vstav z svého miesta, i vyskoči z té schrány a vytrh jednomu pochodni hořící z rukú, vskočiv na svuoj kóň, prudkým během běžéše. Ale Perští, uzřevše to všickni, v uodění vsedavše