nás s sebú, kam chceš.
Kapitola CXLV.
Tehda posla Alexander do Atén do chrámu slunečného obraz zlatý a rúcho zlaté drahé a stolici zlatú a též všem chrámóm. A káza přinésti [z]text doplněný editorem melomadské země mirru gnotoglodicskú, aby jí tělo jeho po smrti bylo zmazáno, neb tomu chtě, že těma dvojema věcma člověčie těla bez poškvrny bývají chována. Potom příkáza Tolomtovi, aby jemu hrob udělal. A inhed přede všemi umře.
Kapitola CXLVI.
A když Alexander jest umřel, kniežata jeho zmychu všecko tělo jeho a oblečechu jemu ciesařské rúcho. A vstavivše korunu na hlavu jeho, položichu jej na vóz césařský, jehožto dvanácet kniežat svými prsmi táhniechu z Babylonie až do Alexandřie a tam jej dovezechu. Ale Ptolomeus vysokým hlasem plakáše a řka: Běda mně, pane Alexandře, muži najsilnější, nikdys, sa živ, tolik lidí nezahubil, jakož mně po své smrti zahubuješ. A všickni rytieři jeho plakáchu a řkúce: Běda nám, nebožátkóm, co učiníme po smrti pána našeho Alexandra, kam puojdem, kterú stranu zvolíme, kto nám dá tolik za službu? A tak plačíce, bráchu se po něm do Alexandřie. A tak schován jest Alexander u vysokém hrobě a divným dielem udělaným, neb bieše hrob Alexandróv z ryzieho zlata udělaný a třidceti obrazóv zlatých jej držéchu a vším plemenem drahého kamenie ozdobený bieše.
CXLVII.
Bieše Alexander postavy střednie, dlúhé šíje, očí nerovných, nebo jedno bieše črné a druhé žluté, ušlechtilé a jasné. A mějieše líci zardělé a jiní údové nebiechu bez některé velebnosti okrášleni. Vítěz všech nepřemožený, jedno od hněvu a smilstvie. A biechu léta Alexandrova dvě a třidceti let a sedm měsiecóv. V jedenácti letech počel
