zčestie promění. Ukaž mi mordéře své, ať mečem pomstím muky tvé. A když to pláče povědě, tehdy Dariáš ztáh ruce své, objal jest Alexandra a prsi jeho i hrdlo i také ruce jeho líbáše a vece k němu.
LX.
Synu Alexandře, jakožto lépe neb plnějie tvá milost vie, že vešken svět u porušení jest posazen, neb zajisté božské převěděnie vše převie myšlenie lidská a zpytuje, takť jest svět od počátka stvořen, aby na něm nic ustavičného ani pevného nebylo, ale v své váze běže, obrátil se v své protivné, neb by byl buoh učinil vše zčestie na lidi, aby neproměnitedlné bylo. Tak veliká pýcha byla by a marná chvála, jenž nad přirozením panským panuje, že by všecko ne bohóm, ale své vlastní moci připisovali a tak by lidé odstupovali od svého stvořitele. Pakli by božské výsosti dóstojnost tak svěcskú zpósobú zjednali, aby všeliké zlé nezčestie vedlo na lidi bez odvolánie, tak jsú veliké křechkosti, kteréžto člověčieho přirozenie následují, že bychom všickni v uosidlo zúfalstvie byli vtaženi tak, že bychom neměli ižádné odplaty od pána boha. Protož tak jest chtěl buoh, aby všecko bylo u proměněnie, aby kdyžto pln jsa zštěstie pro svú hrdost, sebe nepozna, s výsosti hrdé v nízkosti doluov byl pohřízen, aby což skrze pozdviženie štěstie bieše zapomenul, skrze poníženie bědné zpomenul. Jakož jsi na mně spatřil, jenž biech tak velikú velebností roztyl pro množstvie zbožie, které mějiech, že již sem se mněl nestvuořeným, božím, ale jeho tovaryšem. A jehož sem tehda pro slepost pýchy neviděl, již skrze břidkost pokory opatruji, poznávám. Ale když bude některý člověk přielišným neštěstím obklíčen a zúfá na boží milosti, nečekaje ižádného polepšenie, avšak pozdvihuje jeho bóh k zštěstí, prospěšnosti, aby jakožto na příkazu maje svěcskú biedu, o bohu právě
