umřelo, ale lidem jsú neškodily. Počechu také netopýři létati velicí jako holubi, jichžto zuby biechu jako člověčí, i tepiechu rytieře v tváře jich, jedněm ukusováchu nosy, druhým uši a některým oči a tak rozličně je raniechu. A když se přibližováše ke dni, přiletěchu velicí ptáci jako supové, črvené majíce nosy a pysky črné, ale neškodichu jim, ale obsedše vešken břeh jezerný, vytahováchu z jezera ryby, kteréžto přede všemi jedli jsú.
Kapitola LXXXIIII
Potom hnuv vojskem, opusti miesta nebezpečná, i přitěže do krajin luktriarských, jenž mají velikú hojnost zlata. Ale té země lidé, milostivě jeho přijemše, mnoho jsú jemu pohodlé učinili. I přeby tu třidceti dní. A biechu tu lidé, ješto slovú Sereb, astronomové, majíce listie jako bavlnu, kterúžto lidé zbieráchu. Ale rytieři Alexandrovi dvakrát biechu udatnější pro vítězstvie, jenž jsú měli s hovady rozličnými.
LXXXV
Potom hnuv Alexander vojskem, přitěže k městu, kdežto Porrus, král indiský, svým vojskem ležéše. Tehdy Alexander, zjednav roty, stáše na koni svém Bucifalu. A vytek přede všemi, káza u vojenské trúby trúbiti i poče mužsky bojovati. I padáchu Indiští u boji. A když uzře Porrus, ano jeho scházejí, stál jest přede všemi a zdvihlým hlasem vece: Alexandře, neslušieť césaři tak nadarmo hubiti lidu svého, ale sám sebú má počéti boj i dokonati. Protož stój lid tvuoj s jedné strany a my s druhé a my sami bojujme. A jestliže ty mě přemóžeš, lid muoj bude tobě poddán. Pakli ty u mú rukú zahyneš, lid tvuoj k mému lidu přivinut buď. A to jest proto řekl, tupě postavu jeho pro malost jeho živuota, neb Alexandrova postava bieše tří loket dlúhá. Ale Porrus, úfaje u výsost těla svého, jenž bieše pěti loket, tak mluvieše. Ale Alexander inhed k tomu přivuoli a řka: Jakož libo
