nemohl mysliti, jsa opraven přemožením štěstie, aby poznal, neb ten, ješto ponižuje, móž povýšiti. A kterýž povyšuje člověka, téhožť móž v hlubokost položiti. A protož, mój synu, nepozdvihuj se srdce tvé aniž mysl tvá k svrchovaným, povstav pro mnohé vítězstvie tobě pójčené od boha, by pak i to činil, což bohové vlastně činie, by pak ruce tvé v nebe dosahali, vždy na poslední konec zpomínaj, neb jsi smrtedlný a smrt na každý den vidíš. I zdali následuješ, že jedinké mihnutie činíme na světě a živuot náš pavúkovému řemeslu jest přirovnán, kteréžto když přemisterným řemeslem jest otkáno, když přijde převětrné povětřie a přemalé pověnutie, inhed se ztrhá a k ničemuž bude obráceno. A protož vzhlédni na mě a viz, kteraký sem včera byl, a kteraký jsem dnes, jenž sem převěděnie až ku prachu pochýlen. A jenž téměř vešken svět v své ruce držiech, již sám sebú nevládnu. Prosímť, pochovajte mě ruce tvuoji předobrotivě a příďte na pochovánie mé Perští, Macedonští a Řekové. A potom královstvie perské a macedonské jednoty požívajte. Mateř mú Rogedonu tobě velice porúčeji a mé ženě buď milostiv. Rozonu, dceru mú, vezmi sobě za ženu, neb slušně z urozených rodičóv urozené plémě pocházie. A to mluvě, v rukú Alexandrových duši pusti. A protož, podlé obyčeje césařského složiv tělo jeho a s velikú přípravú a poctivě přéliš, káza jej nésti k hrobu. A jedechu před ním oděnci macedonští a perští. A Alexander, skloniv hlavu, jda před ním, přehořce plakáše. Ale Perští plakáchu netoliko pro smrt Dariášovu, jakožto viece pro milost Alexandrovu. A tak jeho inhed poctivě pochovachu.
LXI.
Vrátiv se Alexander s pohřebu, jide na sieň. A toho dne sede na stolici královskú zlatú, kterúžto bieše udělal Cyrus, král někdy perský. A svolav
