sem člověk jako i vy porušitedlný a smrtedlný. Potom káza psáti list mateři své a Aristotileši, mistru svému, o mnohých bojích a úsilí, kteréžto trpěl jest u Persidy, a o velikém bohatství, jež byl tu nalezl. A mezi tiem jest psal sám, aby za sedm dní světili svadbu jeho pro Roxonu, dceru Dariášovu, kterúžto bieše vzal sobě za ženu.
Kapitola LXV.
Potom, shromáždiv vojska macedonská a perská, přikáza, aby proti Porovi, králi indskému, braní pozdvihli. I vtrže s nimi do Indie. I tiežéchu po zemi pusté a prostranné a přes řeky hluboké a cesty vodnaté a bahnité a údolé skulovaté i by truden Alexander i rytieři jeho tak, že jich umové se vykláchu pro velikú tesknost. A proto všichni z vuojska reptáchu a mezi sebú mluviechu a řkúce: Měli sme na tom dosti mieti, že sme země perské dobyli a Dariáše přemohli, jenž od nás braní brával. Co viec pracujeme, hledajíce Indie dobývati, v nížto hovada škaredá bydlé, a zapomínáme země své, v nížto všeho dobrého nazbyt dosti. Ale tento Alexander nic jiného nežádá, než aby vešken svět sobě podrobil, neb bojové a války jeho srdce krmie tak, že malý čas v pokoji pobyl, jakožto člověk bez pokrmu by zahynul. A protož nechajme jeho a do země Macedonské se vraťme. A on s Perskými ať jede, kam chce. Uslyšev to Alexander, káza všemu vojsku odpočinúti. A on vjede na vyššie miesto i vece k nim, aby Perští na jednu stranu a Macedonští a Řekové na druhú stranu se rozdělili. A takto k nim mluvieše:
Kapitola LXVI.
Rytieřstvo najmilejšie, Macedonští, slova má pokojně slyšte. Perští dosavad protivníci byli, a byvše podstúpili jsú jho našich prací, vy pak chcete mne nechati a zase se do své vlasti bráti? Neviete li, když biechu zamúceny duše vaše pro slova listu Dariášova, že sem
