biechu od Daria césaře k Alexandrovi, dali jsú jemu list a vardu s vardištěm. Tehdy Alexander káza ten list přede všemi čísti, ale rytieři, uslyševše list, velmi jsú se zamútili. Ale uzřev je Alexander smutny, vece jim: Ó, najmilejší rytieři, proč srdce vaše pro slova listu tohoto sú zamúcena? I zdali neviete, že psi, kteřížto mnoho štěkají, ižádného úrazu nečinie? Myť věříme, že list v něčem pravdu praví, to jest o množství zlata, kteréžto die Darius, že je má. A protož musíme s nimi mužsky bojovati, neb množstvie zlata jeho nás žene přehorlivě s ním bojovati. A to řka, přikáza rytieřóm svým, aby zjímali posly Dariovy a je aby ukřižovali. Ale oni počechu na Alexandra velikými hlasy volati řkúce: Králi Alexandře, která vina jest, že máme pro našeho krále na umučenie jíti? Jimžto odpovědě Alexander: Ciesaře vašeho řeči přinucují mě k tomu, abych to učinil, jenž mi jest vás ke mně poslal jakožto k lotrci. Ale oni odpověděchu řkúce: Proto poslal jest ciesař nás, neb velebnosti tvé ovšem jsú jemu neznámy. Protož propusť nás, neb skrze nás tvá chvála bude zjevena. Tehdy Alexander káza je pustiti a na hody zváti. A když sediechu jedúce, vecechu Alexandrovi: Líbí liť se tvé velebnosti, kaž, ať tisíc jézdných tvých s námi jedú, neb Daria dáme v jich ruku. Odpovědě Alexander: Buď mysl vaše veselá, že tuto sedíte, neb za vydánie vašeho krále nebudeť vám dán jeden rytieř. A protož druhý den přikáza Alexander odepsati list Dariovi césaři v tato slova:
Kapitola XVIII.
Alexander, syn Filipóv a Olympiady královny, Dariovi, králi zemskému, královstvie, jenž poslušen jest slunce, jenž svietí, a bohóv perských, vzkazujem. Ač chcme právě spatřiti pravdu, nevlastnie, ale puojčené móžem nazývati naše, což držíme, neb poněvadž všichni v kole
