slyševši! Tu praví svatý Anzelm: „By bylo lzě Matcě boží toho věděti, jenžto j jměl jejie syna proraditi, byla by na své hrdelce provaz vezmúci, přěd ním plačíci, na zemi padla a řkúc: Smiluj sě nade mnú, nad nebožičkú, milý Judáši, žádáš li ote mne kalich peněz, chciť ráda po všě své dni mýma rukama na tě dělati a tobě vešken nájem dávati. Pakliť na tom dosti nenie, ale bez mé cti úraza leckomu mě za penieze prodaj a v službu leckde porob, jediné sě nade mnú smiluj a mého milého syna neprorazij.“ A také to Anzelm praví, ež by byla svého syna prorádci věděla, tolik by byla před ním žalostivě plakala, kromě ač by byl tvrzí než diábel, byla by jej k smilování připravila. Toho jiej Syn boží proto zjeviti nechtěl, aby sě to jí nerušilo, což bylo všemu světu na spasenie o jeho umučení psáno. Ale ozřěv sě na ni toho večera, těmito slovy jie potěši a řka: „Neplač, matko milá, s tebú v zajitřější střědu veš den ostanu.“ Tu noc Ježíš u Betaní byl, s matkú a s učenníky milostivě pomlúvajíc, ale Judáše tu nebieše, neb juž o jeho smrti chodieše.
Tuto sě čte, kak jest Ježíš u Velikú střědu svú matku těšil
Tak sě o tej střědě píše, ež Ježíš oblášč s svú matkú ten vešken den sedě, ji těšieše a řka: „V tomto tě, matko, vystřiehaji, ež vskořě uzříš nade mnú velikú trýzn, žalostné krve prolitie i mé hrozné skonánie. Proto sě nemuť, nebť skrzě to přijde hřiešným spasenie. A toť sě vše mnú konati musí, což jest bohu Otci libo.“ Vidúci to matka žalostivá, že řekl, to jest otci mému libo, k tomu nic otpověděti nemohúc, k Gabrielovi archanjelovi srdcem sě obráti, takto k němu mluvieci:
