spasen bude i vyjde i vende a pastvu nalezne. Zloděj nepřichodí, jediné aby ukradl a zabil a uratil, a já sem přišel, aby život jměli a spořě jej jměli. Já sem pastýř dobrý a znaji ovcě své a znají mě mé. A jakež mě znal jest otec a já znaji otcě a duši svú kladu za mé ovcě. A jmám jiné ovcě, ješto nejsú z toho ovčincě, a ty muši přivésti. A hlas mój uslyšie, i bude jeden ovčinec a jeden pastýř. A proto mě otec miluje, neb já kladu duši svú, abych ji opět vzal. Nikte jie ote mne nebéře, ale já ji kladu sám ot sebe a jmám moc položiti duši svú a jmám moc opět ji sobě vzieti. To sem přikázanie od otcě přijal.“ Opět jsú sě Židie rozbrojili mezi sebú pro tuto řeč. Neb mnozí z nich diechu: „Diábla jmá, vstěká sě, i co jeho poslúcháte?“ Druzí diechu: „Tato slova nejsú běsníková. A zdali móž diábel slepých oči otevřieti?“
Tu slušie znamenati, kak jest tento slepý byl vděčen, ež proti starostám a kniežatóm židovským za Ježíše silně sě postavil, neb tu šlechetnost, vděčnost velmi buoh miluje. O tom praví svatý Bernart: „Uč sě tomu každý člověk ze všech božích daróv snažně děkovati a nikda sobě, což buoh člověku dá a požičí, neslušie za málo počísti. Neb když koho bóh čím podaří, dobré znamenie jest, ež jeho sobě na věky pósobí.“
Od hospodáře, jenž vinici posadil, a sluhy jemu zbili
Potom jiného času Ježíš velmi tvrdú řeč jednu povědě k židovským starostám a k licoměrníkóm a takto řka: „Jeden člověk hospodář vinnici posadil, a když sě čas ovocí sbierati přiblížil, poslal své sluhy k té vinnicě vinařóm, aby ovoce
