to jemu bylo najmilejšie, donidž živ byl. A z jeho svatéj šíjě miesto krve mléko tečieše a na rúcho rytierské skákáše a veliká světlost nad ním bieše. A když ten, ješto jej sťal, do města sě vráti, tehdy přiběže k nemu ona panna i vece jemu: „Kdes nechal mého mistra Pavla?“ An jie vece: „Tam za městem leží s svým tovařišem, s Petrem.“ Ana jemu vece: „I toti, ano jednak svatý Petr s svatým Pavlem diesta do města v krásném rúšě a držieće sě za ruce a v světlých korunách a přinesli mi mú rúšku plnu krve.“ Uzřevše to mnozí, na vieru sě obrátichu. Uslyšav to Nero, užase sě velmě i poče s rytierstvem o to mluviti. A v tu dobu svatý Petr s svatým Pavlem vstúpista zavřenými dveřmi i stásta před ćiesařem i vecesta jemu: „Hledajž, žeť jsem já teď, Pavel, rytieř krále nebeského, a neumřelť sem, ale živť sem s svatým Petrem. Ale ty umřeš věčnú smrtí proto, že božie svaté mučíš.“ A viece jich neuzřechu.
O třetiem znamenajte, že veliká potřeba byla nám téj světlosti, nebo lid pohanský, jenž chodieše ve tmách hřiechuo a obluduo a zlých obyčejuov, nemohl dojíti ćesty spravedlnosti, jedno skrozě světlost, točiž skroze svatého Pavla, nebo co jest on hřiešných osvietil. Ta světlost, svatý Pavel, měl jest tři popršlky, jimiž lidi osvěcoval. Prvé slovy kážě. Jakož sě čte o něm, že od prvého kur pěnie až do pátéj hodiny dne svýma rukama robotováše, a potom přes ćelý den boží vieru kázáše a ostatní čas na modlitvách skonáváše. Druhé osvěťováše lidi dobrými příklady, že to, což lidem kázáše, to sám vždy činieše. Třetie osvěcoval jě velikými divy. Jakož praví svatý Dionýz, když svatého Pavla hlava v studni ležieše, po roce tu studni cúdichu a svatého Pavla hlavu ven vyvržechu. Tehdy jeden pastýř uzřev hlavu svatého Pavla i poče ji nositi u svého stáda a po tři noci uzře velikú světlost nad tú hlavú, šed i povědě to biskupovi a jiným kněžím. Tehdy biskup vybra sě z města s kněžími a s lidem a s žákovstvem, uzřechu hlavu svatého Pavla a na zlattý stuol ji vložichu a neséchu ji do kostela a přičinichu ji k tělu svatého Pavla a položichu ji k nohám jeho. I pomodlichu sě bohu a hned hlava skoči a k tělu sě sama přičini. Hlediec na to všichni, buoha pochválichu a svatého Pavla moc uzřechu. Prosmy jeho, ať nás ráčí osvietiti na těle i na duši a svú světlost ráčí dáti, skroze niž bychom došli světlosti nebeskéj, točiž králevstvie nebeského. Jehož mně etc.cizojazyčný text
Procopiicizojazyčný text
Iustum deduxit Dominus per vias rectas.cizojazyčný text Tato slova píše múdrý Šalomón o svatém Prokopě a řka: „Spravedlivého člověka dovedl buoh po pravých ćestách.“ V těch sloviech muožem trojí věc znamenati. Najprvé svatost velikú svatého Prokopa, druhé božie milosrdenstvie, třetie jeho utrpenie.
O prvém máme znamenati, že spravedlnost svatého Prokopa ukázána jest na dvú věcí. Prvé na opuščení tohoto světa, druhé na opuščení svéj vóle. Prvé měl spravedlnost, že opustil všeckno své zbožie pro buoh, netolik že jest ćizieho nežádal, ale viece, že jest veliké své zbožie pro buoh opustil i své přátely i své veselé. Jakož sě čte o něm, když svatý Prokop bieše kanovníkem na Vyšehradě, uzřev lest tohoto světa, vzda kanovnićstvo i jide na púšči, vida, že božie spravedlnosti nemóže ploditi, vnide v les, ješto leží podlé Kuřimě, mezi velikej hory. A tu sobě učiniv komořičku v skále, mnoho let přebýváše, slúže bohu bez přestánie postem, modlitvami a jinými dobrými skutky. Druhú spravedlnost měl, že opustil všecknu svú vóli i své přátely, že moha velikú rozkoš mieti a v zboží pýchu ploditi a mezi kanovníky bohu slúžiti, však to míle všichno pro buoh zhrzel a na púšč
