sě bral.
O druhém máme znamenati, že jej sám buoh vedl na tu ćestu, jakož praví sám syn boží: „Beze mne ničs nemóžete učiniti!“ A to pro trojí věc. Prvé pro jeho čistotu, že sě jest bohu líbil pro svú čistotu, že jest v čistotě přebýval až do svéj smrti. Druhé pro jeho snaženstvie, že jest snažně bohu slúžil ve dne i v noći, že jest toho velikú radost měl bez přestánie. Třetie pro jeho pokoru, pro niž jest opustil zemské zbožie a kúpil sobě nebeské zbožie. A kto by to nynie učinil, aby vzdal své zbožie a byl žebrákem do svéj smrti?
O třetiem znamenajte, že svatý Prokop měl jest veliké utrpenie pro krále nebeského. Prvé, že jest na púšti přebýval, kdež jest neměl ižádného utěšenie ani měl s kým pomluviti ani se měl s kým raditi ani prochoditi, ale sám v smutce a v žalosti přebýval i v utrpení. Druhé, že jest hlad trpěl, postě sě a sušě tělo, jedno trávu a jabléčka a hrušky hryzl a vodu z Sázavy pil, žádných jiných krmí neměl ani vína pil ani chleba jedl, jedno, čsož svýma rukama vykopal, v rok jednú za den pojedl. Třetie měl utrpenie na rúšě, že moha choditi v drahém rúšě jako jiný kanovník, však chodil v šeré kápi a miesto postele měl rohoži a kámen v hlavy v noći podkládal, miesto komorníkuo měl zvieřátka, ješto sú jemu slúžily a jeho sě hlavě kleněly, an je ve jmě božie z nemoći uzdravováše. A když bieše bohu líbo, aby se jeho svatost pronesla, že sě světlost ve tmách nemóž tajiti, nechtě buoh svého sluhy zapomenúti, ale chtě každému podlé jeho skutku otplatiti. Sta sě, že jeden pán kuřimský ménem Oldřich tudy lovieše a po jelenu běžíše. Tehdy jelen přiběh k svatému Prokopu, hned před ním kleče a chrté a ohařie za ním běžíce i přiběhše také před svatým Prokopem klečéchu. Uzřev to pán Oldřich, poče sě tomu velmě diviti, čso by to bylo, i přiběže tam sám na koni i uzře jednoho mníška sediece i otáza jeho a řka: „Kto jsi ty?“ I on vece: „Já sem boží sluha, bratr chudý.“ I pán jemu vece: „Máš li čso, daj mi se napiti.“ I svatý Prokop jemu vece: „Ráčíš li počekati, ať naberu řepići vody z Sázavy, nebť já jiného pitie nemám.“ Le ten pán vece: „Rád jsem tomu, čsož mi dáš.“ Tehdy svatý Prokop nabrav řepići vody z Sázavy i požehna, ana sě hned vínem obráti, i poda jemu. An napiv sě, vece: „Já bych vždy tu vodu rád pil, nebo sem dávno lepšieho vína nepil.“ Hned ten pán pronese svatost jeho a kostelík káza jemu učiniti. A svatý Prokop vida, že sě již nemóž déle tajiti, poče sám kostel svaté Mařie dělati a bratruov sobě drahně sebrav, poče v zákoně bohu slúžiti.
A pro to jeho veliké utrpenie obdařil jej král nebeský třmi dary. Najprvé večným ménem. Jakož praví svatý David: „Spravedlný bude na věčnéj paměti a jeho sémě uzří radost věčnú“, že jeho ménu klanějí sě králi a kniežata a vělićí páni, ješto by sě najlepšiemu kanovníkovi neklaněli. Nebo ktož vzhrzie tento svět poskvrněný, ten obdrží sobě pokoj věčný.
Druhé jej buoh obdařil velikú moćí, že jest moc měl velikú, mnohé divy čině ve jmě božie. Prvé jest měl moc nad diábly. Jakožto sě čte o něm, když děláše kostel nad Sázavú na skále, a v téj skále bieše mnoho črtuov, zvěděv to svatý Prokop, vzem znamenie svatého křížě, poče jě odtad honiti ve jmě božie a učiniv bičík odtad jě vybi. A jeden črt chtieše jemu kamenem dáti, an sě zavrže znamením svatého křížě. A když ty črty z téj skály vyhna,
