slyší od své choti, die k ní v kantikách: Vzní hlas tvuoj v mú uší, hlas tvuoj sladký. A proti tomu, ktož jen o zemských světských a tělesných mluví věcech, znamenie jest, že jsú jich duše porušeny milostí těch hrubých věcí. Jakož die Izaiáš: O zemi mluvíš a tvá řeč vždy hlas vydává, jako vuol myče jen k zemi. A zdali to ten hrubý hlas nenie, když kto jen vdy mluví o dědinách, o penězích a o jiných světských věcech neb tělesných? Ano jest to pověděl i sám Kristus, že ktož jest s země, o zemi mluví. Neb z toho usta, jehož jest plno srdce, řeč dávají. A to sem řekl na ten úmysl, aby každý, ktož slyší to neb čte, opatřil se po těch znameniech, jest li hoden, by jej Kristus v svú milost přijal jako svú chot. A uzří li, že nenie toho všie věcí hoden, učisť sě a připrav s pomocí daru Božie milosti, doniž má čas, doniž nás nevytáhne na břeh nevod onen. Neb takť jest, jakož die svatý Řehoř, že mezi duchovným nevodem a mezi rybím tělesným jest taká proměna, ač i táhne každý k břehu svému, že tělesný nevod, jakež ryby zachytí, zlé neb dobré, vytáhne k břehu, ale nevod duchovný zajde nás, a my zlí, a dřieve než nás vytáhne na břeh, muožem, obrátiec sě k Buohu, dobrými býti a k věčnému královstvu hodni nebeskému. Jehož dopomoz nám, Hospodine. Amen.
O svatém Tuomě
Řeč múdrých jest jako ostnec. Tato slova psána jsú v kněhách Múdrosti. A když tento svatý apoštol jest z těch jeden, ješto je Kristus vybral z světa a naučil múdrosti z nebes, nesluší slóv jeho vážiti lehce, ale má jako ostnec řeč jeho nás pobádati. I nalézáme ve čtení svatém čtyři učenie znamenitá, ješto jest vyřekl svatý Tuoma, ješto chcem li je pílně obmysliti, jako by nás pobádal jimi v cestě Boží. Za první to slovo vezměm, ješto jest řekl: Pane, nevieme, kam jdeš, a kak muožem věděti cestu? Druhé jest řekl: Poďme i my a s ním zemřem. Třetie řekl: Neuzřím li ran hřebíkových v rukú jeho a nesáhnu li svú rukú
