ale vidí Hospodin, že nemáme plné pokory, i nedá nám velikých šlechetností, abychom tieže nepadli. Neb vyššiemu stavení hlubšieho základu neb kruntu třeba a dřevo vysoké, nebude li hlubokého kořene jmieti, vietr brzo vyvrátí. A protož ktož by rád prospěl v šlechetnostech, najprv sě hluboce v pokoře polož! Psánoť jest: Buoh sě protiví pyšným a pokorným dává své dary. Třetí vstupeň pokory jest i u velikých Božiech dařiech, u veliké svatosti, u veliké dóstojnosti sdržěti sě v pokoře, to, což by jměli, ne k své obracujíc chvále, ale k Boží, od něhož pochází všecko dobré. Tu jest pokoru jměla Matka Božie; vybrána jsúc ze všeho světa k najvyššiemu duostojenství, však pokorně sě Božie jmenuje služebnicí, jenž ráčil na jejie vezřieci poníženie. Tu pokoru jměl jest Kristus Pán, maje za to, že ne od sebe sám má toho, že jest roven Bohu Otci. A té pokoře učil jest své apoštoly řka: Učte sě ode mne; nebť sem tichý a pokorného srdce. Tu pokoru v nebesiech andělé mají i všichni světí, že jsúc plni všeho dobrého, všie cti a chvály, však ijednoho hnutí pýchy chlubné nemají z toho; ale čím vyšší sú v Boze, tiem jsú v sobě pokornější. Tak pokora jest i zde na světě lidí velikých v Božiech dařiech a jest divná šlechetnost. Neb ač sě ten pokoří, ješto nemá čím hrd býti a snad má, zač by sě styděl, kterak koli dobra jest pokora jeho, však nenie podobna k divu; ale když ten sdrží sě u pokoře, ješto od jiných má chválu, jemuž velicí čest činí, to jest zde na světě divná a řiedko vídaná pokora. Neb nic nesnadnějšieho než v pochlebenství býti při sobě. Protož svatý Augustin ty ciesaře praví šťastnými mezi jiným, ješto pomniec, že jsú lidé, nepodnesú sě v chlúbu, když přieliš pochlebně čest jim činie. Neb ktož v ta doba sdrží pokoru, ukáže do sebe tu šlechetnost, že jest jemu míla pravda.
Tato řeč u Veliký čtvrtek praví sě
Tento den jest, v němž Hospodin milosrdný pamět učinil svým divným věcem, dav divný
